Studijní materiály k přijímacímu řízení
do bakalářského studijního programu Ukrajinská filologie pro studijní rok 2009/10

 

Ukrajinské reálie

           

Již dlouhou dobu se vedou spory o původ názvu „Ukrajina“. Podle různých teorií mohlo jít o pohraniční území (kraj), rodný kraj, kus země oddělený od celku. Po důkladných výzkumech došli ukrajinští jazykovědci k hypotéze, že nejpravděpodobnějším původním významem slova je „území, které náleží kmeni“. Po rozpadu Rusi se slovo Ukrajina stalo synonymem slova knížectví. V tomto významu se slovo „Ukrajina" objevuje i v textech letopisů, protože kromě perejaslavské existovaly také Ukrajina haličská, volyňská, černigovská, kyjevská a jiné. V 17. století slovo „Ukrajina“ označovalo země nad Dněprem,  později území dnešní východní Ukrajiny, tzv. Slobodu, a po vytvoření ukrajinského státu všechna území osídlená Ukrajinci.

Při výzkumu fenoménu, jakým byli ukrajinští kozáci, se vědci shodli na názoru, že právě kozácká povstání byla prvním projevem existence samostatného ukrajinského národa a právě kozáci se stali základním elementem rodícího se národního uvědomění. Od dob kozáckých povstání lze také hovořit o ukrajinské národnosti v dnešním slova smyslu. Kozáci byli tou mohutnou a rozhodující silou, která pod vedením hejtmanů Bohdana Chmelnického, Ivana Mazepy a mnoha dalších bojovala za svobodu, samosprávu a celistvost ukrajinského státu.

Duchovní a kulturní rozvoj na Ukrajině v 16. a 17. století byl neoddělitelnou součástí celoevropského procesu. Renesance a později baroko dostaly na ukrajinským zemích svou jedinečnou podobu. V tomto období došlo k rozvoji staroukrajinského literárního jazyka, literatura oplývala bohatstvím žánrů a stylů. Rozvíjely se rovněž malířství a architektura.

Značného rozvoje dosáhlo vzdělání, hlavě všeobecné. Různá bratrstva zakládala školy a tiskárny. V Kyjevě bylo založeno kolegium, které se stalo základním kamenem vysokého školství ve východní Evropě. Kolegiu byl později přidělen status akademie, která dnes, na počest svého zakladatele Petra Mohyly, nese název Kyjevo-Mohyljanská.

Poslední třetina 17. století v ukrajinské historii nese příznačný název Ruiny. Tehdy se část ukrajinských zemí dostala pod nadvládu Polska, část pod Rusko. Hranicí se stala řeka Dněpr. V historiografii se ustálily názvy Levobřeží (země pod ruskou nadvládou) a Pravobřeží (země pod polskou nadvládou). Během 18. století provedly ruské úřady postupnou likvidaci ukrajinské samosprávy. Roku 1775 byla na příkaz ruské carevny Kateřiny II. zbořena Záporožská Seč. Část záporožských kozáků se usídlila v povodí Dunaje, jiní našli svůj nový domov na Kubáni (východní Černomoří, dnešní Rusko).

Politika carského ruského impéria 19. století byla založena na principu tzv. samoděržaví, což znamená, že car měl absolutní moc nad svými poddanými, kterým vládnul prostřednictvím říšské byrokracie. V Rusku vznikly tajné spolky, jejichž cílem bylo svrhnout samoděržaví, ale všechny snahy byly neúspěšné a vůdcové končili většinou před popravčí četou.

Území západní Ukrajiny, Halič a Bukovina, se po trojím dělení Polska (1772 – 1795) dostaly pod nadvládu rakouského Habsburského impéria.

Na počátku 19. století se do popředí začala dostávat inteligence, díky které začalo vzrůstat národní uvědomění, zvýšil se zájem o národní historii a folklor. Knihy se začaly tisknout v novém ukrajinském literárním jazyce, který byl založen na živé národní mluvě, nikoli na literární tradici církevní slovanštiny. Za první knihu vydanou v tomto jazyce je považována Eneida Ivana Kotlarevského (1798). Na světovou úroveň vyzdvihl ukrajinský literární jazyk národní básník Taras Ševčenko  (1814-1861).

V roce 1834 byla v Kyjevě založena univerzita.

Roku 1861 bylo v ruské části Ukrajiny zrušeno nevolnictví (v rakouské části se tak stalo již v roce 1781). Ačkoli materiální situace rolníků zůstala nadále velmi neutěšená, provedené reformy měly přesto pozitivní vliv na sociální rozvoj ukrajinského obyvatelstva.

Ukrajinci v rakouské monarchii měli v důsledku tamních reforem daleko větší prostor pro svůj rozvoj než Ukrajinci v Rusku.

Rusko v 19. století zaujímalo krajně nepřátelský postoj vůči všemu ukrajinskému, zvláště pak jazyku. O tom svědčí několik následujících faktů.

Roku 1847 byl doslova rozprášen Cyrilometodějský spolek, jehož cílem byla přeměna společnosti podle moderních demokratických zásad a kulturní rozvoj všech slovanských národů.

V roce 1863 vyšel tzv. Valujevský oběžník, který zakazoval vydávat publikace v ukrajinštině. V téže době se rozšířil výrok, že „ukrajinština nikdy nebyla, není a nemůže být." Ukrajinci byli nazváni Malorusy.

Ještě vážnější důsledky měl Emský dekret z roku 1876. Ten zakázal vydávat ukrajinské knihy, noviny, pořádat v ukrajinštině výstavy nebo vést školní výuku. Ze školních knihoven mizela literatura, mnoho významných osobností bylo vyhnáno. Ukrajinská kultura tehdy prošla těžkými zkouškami.

Obzvlášť dynamická byla ukrajinská historie ve 20. století. První světová válka byla pro ukrajinský národ strastiplným obdobím, avšak nadcházející století připravilo Ukrajincům sérii mnohem tvrdších ran.

Na počátku roku 1917 proběhla v Rusku tzv. Únorová revoluce, která svrhla carský režim. Moc na Ukrajině se ocitla v rukou Centrální rady, v jejímž čele stál Mychajlo Hruševskyj. Ačkoli se tento orgán těšil úctě a důvěře, postrádal jakékoli zkušenosti s reálným řízením státu. Po Velké říjnové socialistické revoluci (listopad 1917) vláda na Ukrajině přešla do rukou bolševiků. Ukrajina se ocitla ve víru složité občanské války. Bolševické Rusko uznalo pouze komunistickou ukrajinskou vládu a v prosinci 1922 se větší část Ukrajiny, jakožto Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR), stala součástí Sovětského svazu. Západní Ukrajina byla rozdělena mezi Polsko, Rumunsko a Československo.

Na počátku dvacátých let, v období tzv. válečného komunizmu, panoval na Ukrajině hlad a chaos, kterému učinila přítrž teprve takzvaná nová ekonomická politika (NEP), zavedená sovětskou vládou v roce 1921 za účelem zklidnění situace a nastartování hospodářského rozvoje.

Díky této nové strategii došlo k vylepšení situace ukrajinského národa, jeho kulturnímu povznesení, postupnému zavádění ukrajinštiny do všech oblastí života, rozvoji vzdělání a literatury.

Hlavním vědeckým centrem se stala Ukrajinská akademie věd, kde tehdy pracovalo mnoho světově proslulých učenců, mezi nimi např. Volodymyr Vernadskyj, Mychajlo Hruševskyj aj.

Po nástupu Stalina k moci došlo ke znovuobnovení politiky teroru. Byla zahájena bezhlavá kolektivizace zemědělství. Léta 1932 - 1933 byly obdobím strašlivého hladomoru, úmyslně vyvolaného stalinskou vládou. Podle různých odhadů mu za oběť padlo 4 – 7 milionů lidských životů. Tato genocida byla po celá léta sovětskými představiteli zamlčována, k nápravě došlo až ke konci 80. let.

Ve 30. letech propukl teror, nemající v tehdejším světě obdoby. Stalinistickým masovým čistkám padlo za oběť mnoho ukrajinských spisovatelů, vědců a kulturních představitelů. Ukrajinská akademie věd utrpěla nenahraditelné ztráty. Represe trvaly do roku 1938 a dotkly se všech vrstev ukrajinského obyvatelstva, komunistickou stranu nevyjímaje. Poté, co byl ochromen veškerý skutečný i domnělý odpor, byla zahájena totální rusifikace.

V roce 1939 podepsal Stalin s Hitlerem pakt o neútočení, na jehož základě Sovětský svaz přepadl Polsko a obsadil západoukrajinské země. Příchod sovětských vojsk přinesl na západní Ukrajinu teror namířený zejména proti inteligenci a duchovenstvu. Masové represe byly přerušeny druhou světovou válkou. 22. června 1941 nacistické Německo neočekávaně přepadlo Sovětský Svaz. Zanedlouho byla Němci obsazena celá Ukrajina. K úplnému osvobození došlo v říjnu roku 1944. Během války působily v zemi ilegální organizace Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a oddíly sovětských partyzánů.

Po válce byla zahájena obnova válkou zdevastované země. V roce 1945 se USSR stala jedním ze 47 zakládajících členů OSN.

Ale v zemi nadále panoval stalinismus a situace se začala opět komplikovat. V roce 1946 došlo k dalšímu hladomoru a následující tři roky byly opět dobou čistek a represí.

Po Stalinově smrti jeho nástupce Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti. Ve společnosti nastaly změny. Byla obnovena konstruktivní politika, ekonomika začala opět růst a došlo i k jistému obnovení kulturního života.

Při příležitosti 300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem byl USSR, jako gesto „přátelství národů“, darován Krym.

Od 50. do 80. let na Ukrajině sílila disidentská hnutí, vedená převážně intelektuální elitou národa. Tato hnutí prosazovala myšlenky nezávislosti Ukrajiny. Disidenti byli od začátku pronásledováni a vystavováni represím. K těm docházelo především v 70. letech.

V 80. letech došlo k celkovému ekonomickému pádu, který byl ještě umocněn vyčerpávající válkou v Afghánistánu a následky Černobylské havárie, největší jaderné katastrofy v historii lidstva. Sovětský svaz stále více dokazoval, že již není schopen své existence.

V roce 1985, po nástupu Michaila Gorbačova na politickou scénu, byl ohlášen proces perestrojky (přestavby), spočívající v liberalizaci komunistického režimu. Tento proces se dotkl i Ukrajiny a umožnil vznik opozičních stran, spolků a neformálních sdružení.

16. července 1990 Vrchní rada USSR schválila Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny. Po zhroucení komunistického puče v Moskvě byla Ukrajina dne 24.8.1991 prohlášena nezávislou republikou (dnes je to státní svátek – Den nezávislosti) a v prosinci se konalo referendum. V něm se 90% obyvatel vyslovilo pro úplnou nezávislost Ukrajiny. Prvním ukrajinským prezidentem se stal Leonid Kravčuk.

Během prvního roku existence uznalo Ukrajinu 104 zemí světa. V lednu 1992 byly novým ukrajinským parlamentem schváleny státní vlajka a hymna.

Ekonomika mladého státu se v prvních letech potýkala se značnými potížemi. Téměř ihned po vyhlášení nezávislosti nastalo období krize. Neexistovala stabilní měna a zakrátko se na Ukrajině kvůli inflaci platilo v miliónech.

Ve druhých prezidentských volbách roku 1994 zvítězil Leonid Kučma. Díky provedení reforem byla přemožena inflace a zavedena vlastní měna – ukrajinská hřivna. Byly zahájeny reformy ve všech oblastech a privatizace podniků. Ta však probíhala mnohdy podivnými způsoby a vyznačovala se mafiánskými praktikami. Období bezhlavé privatizace je někdy také nazýváno dobou divokého kapitalismu.

Ukrajina podnikla důležité kroky také na mezinárodním poli. V současné době na Ukrajině působí 61 diplomatických představitelů různých států.

V roce 1995 Ukrajina podepsala Pakt o stabilitě v Evropě a stala se členem Rady Evropy. V roce 1997 byla podepsána Charta o zvláštních vztazích mezi Ukrajinou a NATO. Téhož roku měla Ukrajina tu čest předsedat Valnému shromáždění OSN. V 90. letech se ukrajinská vojska účastnila mezinárodních misí po celém světě.

Ačkoli na přelomu tisíciletí došlo k zásadnímu zlepšení ukrajinské ekonomiky ve všech směrech, politická scéna byla nadále postižena korupcí. Skutečnou vládu v zemi mělo několik zámožných podnikatelů, tzv. oligarchů, kteří během podivné privatizace v 90. letech přišli k pohádkovému bohatství.

Způsob vedení země se čím dál více vzdaloval demokratickým principům, zakotveným v ústavě. O tom svědčí například vražda opozičního novináře Georgije Gongadzeho v roce 2000. Napojení oligarchů na centrální vládu a prezidenta Kučmu bylo více než zřejmé.

Šancí na změnu měly být prezidentské volby v roce 2004. Prezidentský kandidát Viktor Janukovyč byl zastáncem pokračování starého systému. Jeho soupeř Viktor Juščenko naopak sliboval rozsáhlé demokratické změny. Janukovyč vyhrál díky falšování výsledků, z čímž se Juščenko nehodlal smířit a vyzval k boji celý ukrajinský národ. Propukla takzvaná Oranžová revoluce. Lidé si v mrazivých dnech a nocích vymohli na majdanu (náměstí) v Kyjevě Juščenkovo vítězství a v únoru 2005 byla jmenována nová vláda. Po slibných začátcích však nová politická scéna opět zabředla do osobních sporů a situace je čím dál míň přehledná. Od roku 2005 proběhlo již několik parlamentních voleb, ale politická stabilita je stále v nedohlednu.

Ukrajina však za necelých 20 let své existence přesto dokázala, že má předpoklady v budoucnosti zaujmout rovnocenné místo mezi evropskými státy. Nehledě na politickou situaci, dochází v zemi k neobyčejnému kulturnímu rozkvětu. Spisovatelé, umělci, hudebníci, nejrůznější zájmové spolky se těší plné svobodě. Vzniká hodnotná moderní ukrajinská literatura. S Oranžovou revolucí byly odstraněny zbytky cenzury, díky čemuž mohou především mladí umělci tvořit co chtějí a jak chtějí a po staletích útisku tak dokazovat světu, že ukrajinský národ má potenciál a je třeba s ním do budoucna počítat.

 

Víte,že:

 

Ukrajinština je jazyk východoslovanský.

 

Zakladatelem novodobé ukrajinštiny je Taras Ševčenko.

 

Ukrajinský parlament se jmenuje Verchovna Rada.

 

Hlavním městem Krymské autonomní republiky je Simferopol.

 

Prezident Ukrajiny sídlí v Kyjevě.

 

Oděsa je u Černého moře.

 

Černobyl je na Ukrajině.

 

Ukrajinská abeceda se zakládá na cyrilici.

 

Národním básníkem Ukrajiny je Taras Ševčenko.

 

Ukrajina se stala nezávislým státem v r. 1991.

 

Hlavním městem Ukrajiny je Kyjev.

 

Měna Ukrajiny se jmenuje hřivna.

 

Kyjev leží na řece Dněpr.

 

Největším mořským přístavem Ukrajiny je Oděsa.

 

Ukrajinská státní vlajka má žlutou a modrou barvu.

 

V erbu dnešní Ukrajiny je trojzub.