Stará ukrajinská literatura

Ve středověku patřila Kyjevská Rus mezi přední evropské státy. Živé kontakty udržovala nejen z Byzancí a se státy střední a severní Evropy, ale i se západoevropskými zeměmi. Ukrajinské kněžny se provdávaly na královské dvory ve Francii i v Anglii, a byzantské princezny usedaly na kyjevský knížecí trůn. Křesťanství a s ním i skvělé byzantské umění se na Rus dostalo sice až v 11.století (po r.988, kdy kníže Vladimír přijal z Byzance křest pro sebe i celou zemi), našlo zde však už připravenou půdu a podnítilo prudký rozmach domácí křesťanské kultury, která už v prvním století své existence dosáhla pozoruhodné úrovně.

Název „Ukrajina“ není nejstarší. Kyjev a okolí se nazývá „Rus“ do 12.století; a žijícímu na Rusi člověku říkají rusyn. Kyjevská Rus jako stát zaniká v 13.století. Moskevské knížectví přebírá název „Rus“. Když se v 17.století Ukrajina stává součástí Veliké Rusi, Ukrajinci si vytvářejí vlastní název „Ukrajina“, aby dokázali Rusům svoji samostatnost.

Jaké to byly ve Staré Rusi poměry, že při nich jako z dobře připravené úrodné půdy vzcházela setba byzantské kultury a vzdělanosti a přinášela tak pozoruhodné plody?

O politickém postavení Kyjevského státu jsme se už zmínili. Důležitým státním útvarem ve druhé polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu nebylo ovšem pouze Kyjevské knížectví. Neméně významnou úlohu hrál v Evropě té doby i Přemysl; zcela specifický typ demokratické obce, kde o řadě významných politických aktů rozhodovalo shromáždění svobodných občanů – veče.

Na vzniku a organizaci staroukrajinských státních útvarů se už asi od 8.století v rozhodující míře podílela normanská knížata, která posléze usedla na kyjevský knížecí stolec. V osobě knížete Rjurika dala vzniknout panovnické dynastii Rjurikovců. Tak nám o tom podává svědectví stará ukrajinská kronika letopisce Nestora – Pověst dávných let z 12.století. Byzantské kroniky a diplomatické listiny nám už v 9.-11.století přinášejí zprávy o vojenské síle staroruského státu, který byl Byzantské říši střídavě obávaným vojenským soupeřem i vítaným spojencem.

V oblasti politické, diplomatické, obchodní i vojenské byla Kyjevská Rus důstojným partnerem vyspělých evropských států. Zcela rovnocenným kontaktům však bránila nízká úroveň vzdělanosti východoslovanských knížat, vojevůdců i kupců. Pokud neovládali řečtinu, byli za negramotné. A primitivní pohanští žreci se svými bůžky, „idoly“, se nemohli také v oblasti náboženské měřit s představiteli křesťanství, které v té době tvořilo vyspělou filosofickou soustavu s vysokou kulturou, důmyslnými a promyšlenými obřady a vysoce vzdělaným kněžstvem. Proto se koncem 10.století rozhodl kyjevský kníže Vladimír Svatoslavyč (jehož babička Oľha už o 50 ket dříve dala v Konstantinopoli pokřtít sebe i svoji družinu) přijmout z Byzance křesťanství. Na rozdíl od římské církve, která povolovala bohoslužbu pouze v jazyce latinském, netrvala byzantská církev na řečtině a umožňovala šíření slovanské liturgie, a tím vzdělanosti a umění v jazycích obyvatel daného území. Řeky psané obchodní smlouvy dokládají mnohostrannost kontaktů Staré Rusi s Byzancí i s ostatními sousedními státy a kmeny. Po přijetí křesťanství pak tyto kontakty nabývají nejen na intenzitě, ale významně se mění i jejich kvalita. S přijetím křesťanství přichází Rus i slovanské písmo a písemnictví (vytvořené původně věrozvěsty Konstantinem-Cyrilem a Metodějem pro Velkou Moravu) a nastává bouřlivý rozvoj v oblasti vzdělanosti a kultury. Až dosud negramotná Stará Rus vytváří v průběhu jednoho století kulturu takové úrovně, že ji směle můžeme srovnávat s kulturou vyspělých evropských národů.

Existuje také jiná verze, podle níž Stará Rus měla ještě do přijetí křesťanství svoje vlastní písemnictví, ale přesvědčivých důkazů k tomu máme málo.


 

Stará Rus tedy v průběhu zhruba jednoho století získala a přetvořila pro svoje specifické podmínky obrovský odkaz středověkého evropského písemnictví i kultury a s nimi vlastně i kulturní dědictví dávné doby. To všechno by přirozeně nebylo možné, kdyby ten, kdo přijímá, nebyl v dané chvíli připraven. Stará Rus připravena byla.

Psanou literaturu předchází ústní lidová slovesnost. Její výtvory nemáme v původní podobě nikdy dochovány.

Co způsobilo, že se křesťanské učení, písemnictví a celá křesťanská kultura tak snadno staly součástí kultury staroruské společnosti 11.století? Bylo to lidové umění a zejména lidová slovesnost, které v Kyjevské Rusi už před přijetím křesťanství dosáhly vynikající úrovně. Vítanými hosty na feudálních dvorech i ve vesnických chalupách byli lidoví vypravěči, hudebníci, zpěváci a tanečníci, na Rusi zvaní „skomorochové“. Ti po celé věky uchovávali v paměti a předávali z pokolení na pokolení hrdinské zpěvy – bylyny – a také pověsti o dávných dějích i nadpřirozených a nevysvětlitelných jevech, vyprávěli pohádky a zpívali písně.

Také nejdůležitější události rodinného a společenského života, práci v domě i na poli doprovázely původem ještě pohanské obřady a lidové obyčeje, tanec i zpěv. V nich se často uchovávala vzpomínka na strašné válečné prohry i slavná vítězství, na důležité cesty i vzácné návštěvy, na události žertovné i tragické. Lidové obyčeje a lidová poezie provázely člověka celým životem. Od narození dítěte v dětských hrách, přes hry milostné, velkolepé svatební zvyky, až po obřady k vyléčení nemocných a oplakávání zemřelých. Poezií byly naplněny i obyčeje spjaté s událostmi přírodního i křesťanského kalendáře, písně k slavnostem slunovratu i Vánoc, koledy, vynášení Smrtky, poezie Velikonoc i tajemné svatojánské noci, písně k senoseči, k dožínkám. Celé toto nepřeberné bohatství uměleckých druhů a forem po staletí kultivovalo cit a vkus středověkého člověka. Proto nás nepřekvapí, že i ve východní Evropě takto připravená společnost ochotně přijala nové křesťanské učení a křesťanské umění, přizpůsobila ho vlastním zvyklostem a tradicím, a dala vzniknout vlastnímu umění a vlastní kultuře na úrovni srovnatelné s uměním zbylé Evropy.

Vynikající úrovně dosáhlo staroruské letopisectví. V 11.století však byla napsána i řada životů svatých – legend („žitija“). Mezi nimi Život Borise a Gleba („Žitije Borisa i Gleba“), které dal zavraždit jejich starší nevlastní bratr Svjatipolk, aby zvětšil svoje panství, patří k nejvýznamnějším. Nám v českém prostředí pak v mnohém připomene legendy o svatém Václavovi a jeho babičce Ludmile, kteří se stali oběťmi vládychtivosti svých blízkých. Je hodno pozornosti, že české svatováclavské legendy byly napsány latinsky a staroslověnsky, a že jejich staroslověnské texty byly na konci 19.století objeveny v Kyjevě. O tom, že kulturní kontakty Staré Rusi s Čechami a Moravou byly v 11. a 12.století živé, máme i jiné doklady. Mniši Sázavského kláštera ještě v 11.století pěstovali slovanskou liturgii a opisovali a opatrovali staroslověnské texty. Máme důvod předpokládat, že se vzájemně navštěvovali s mnichy Kyjevopečerského kláštera a sdíleli společnou úctu k světcům. V Kyjevě byl uctíván nejen sv.Václav a Ludmila, věděli tam i o svatém Vojtěchovi, a v Sázavském klášteře zase uchovávali a ctili ostatky světců Borise a Gleba.

Není jistě bez zajímavosti, že poslední kníže jednotné Kyjevské Rusi Vladimír Monomach ve svém Poučení dětem („P. čadi“) – podobně jako kdysi velkomoravský kníže Svatopluk – nabádá mladá knížata ke svornosti a varuje je před rozbroji, které přivedou zemi k záhubě. Nic však nepomohla moudrá slova vzdělaného Monomacha (jeho matka byla dcerou byzantského císaře Konstantina Monomacha). Mladá kížata zcela propadla touze po moci a jejich konflikty a vzájemná nenávist přispěli k tomu, že se Stará Rus postupně stala snadnou kořistí různých kočovných kmenů, ať to byli na počátku Polovci, anebo později tatarské a mongolské hordy, které ovládli ukrajinská knížectví na plná tři století.


 

Specifické svědectví o těchto tragických událostech podává přirozeně i literární tvorba. Vypráví se o nich ve starých kronikách-letopisech, které po rozvrácení a dobytí Kyjeva Tatary (v r.1240) byly přeneseny do místních kulturních center, aby tam mohli podávat historické svědectví o událostech spíše místního významu. Nejdůležitějším tématem té doby jsou války a obrana země proti dobyvatelům, které také určili i nový literární žánr, vzniká vojenská povídka.

Marné volání po jednotě a lehkomyslnost, s jakou ctižádostivý kníže Igor v touze po vojenské slávě prohrál bitvu s Polovci a otevřel tak kočovníkům z východu cestu na Rus, stejně jako předtucha nadcházející tragédie, jsou tématem nejslavnějšího staroruského eposu Slovo o pluku Igorově. Temná doba tatarských výbojů a tatarského jařma není v literární tvorbě tak zcela prosta jiskérek naděje a touhy po znovunabytí svobody.

Překladové písemnictví

Za dávných dob nenáročný čtenář přijímal překlad a přepracovával cizí literatury jako originální dílo svého písemnictví; zajímal jej totiž pouze obsah díla. Tlumočník hodlal přiblížit dílo čtenáři a proto v něm zaměňoval cizí nacionální rysy s těmi ze života svého národa. Překládané písemnictví přišlo na Ukrajinu jako hotové od jižních Slovanů. Na Ukrajině byla potřebná díla byzantské literatury přeložena z řečtiny do církevní slovanštiny. Stejně jako všude, kde vzniká nová literatura, měly i v staré Ukrajině překlady cizího písemnictví rozhodnou převahu nad originální literaturou, jejíž rozvoj šel postupně: zpočátku vzniká napodobování vzorků literatury národa s vyšší úrovní kultury. Později se na podkladě napodobování rozvíjí vlastní samostatná literatura.

Nejznámějším překladem byzantské literatury je Písmo Svaté. Na Ukrajině jsou známy oba typy: Evangelium (plné sestává ze 4 dílů, krátké je určeno pro bohoslužbu) i Apostol (Epištoly). Z ostatních knih Písma byl rozšířen Psaltyr (Žaltář) – kniha modliteb, určená obyčejnému čtenáři-posluchači. Od 11.století se vyskytují tzv. Věštecké psaltyry, určené pro předpověď budoucnosti. Existují též knihy Písma s tlumočeními.

Blízkými Písmu jsou bohoslužebné knihy Měsíční, Mineji a Čeťji Mineji, sborníky ze života svatých, určené pro čtení v jistý kalendářní den, existující od 11.století. Existoval také Úvod, který se lišil rozměrem a složením popisu života svatých osobností. Mimo těchto sborníků jsou na Ukrajině známé PaterykySynajský, Skytský, Afonský, Jeruzalémský apod. Jsou to sborníky vyprávění o svatých asketech a mniších. Některé z nich jsou známé ještě z předtatarského období.

Z děl napsaných církevními otci byl nejpopulárnější spis sv.Ivana Zlatoústého. Jeho Poučení jsou napsána poetickým jazykem. Od 11.století jsou známá díla Vasilije Velikého a Hryhorije Bohoslova.

V souvislosti s překládaným písemnictvím byly napsány dva Sborníky Svatoslava (r.1073 a r.1076). Popisují život Svatých a obsahují články-poučení o modlitbě, chování v době půstu, o čtení knih, poučení dětem. Včela – sborník krátkých rčení (promluv) z Písma, děl církevních otců a také starých antických autorů.

Z historických děl jsou známy „religijni kroniky“. Nejdůležitější z nich jsou kroniky Jurije Hříšníka a Malaly. Ještě je známá také Historická Paleja – biblické vypravování. Vědomosti o přírodě byly podány v biblickém Šestidněvu nebo Fiziologu. Vědomosti o zvířatech sdělovala povídla Stefanit a Ichnilat. Prvním knižním románem byl román z názvem Alexandrija, kniha o životě Alexandra Makedonského. Taktéž jsou známy: Trojská válka, Indické carství, Přemoudrý Akyr aj. Velký význam pro rozvoj literatury měli také apokryfy – legendy-povídky o životě svatých, jako jsou doplnění k rozhledu v otázkách o vzniku člověka, o Adamovi a Evě etc. Apokryfy jsou základem pro tvorbu literárních děl.


 

V 12.století bylo napsáno Molenije Danyla Zatočnika, které představuje přechodnou etapu mezi překládaným písemnictvím a originální literaturou. Molenije sestává z vyjádření a uvažování nad sbírkou Včela, o Písmu, a také nad národními příslovími a rčeními. Danylo je ve vězení a prosí knížete moci vrátit se domů. Hlavním tématem Mojenija je nespokojenost se skutečností, přání vyhnout se současnému těžkému stavu, jakož i chvála rodinné lásky a religie. Každé nové vydání Mojenija přidávalo rčení z jiných památek a výpůjčky z folkloru.

Originální písemnictví náboženského obsahu

Do naší doby se památky písemnictví 10.století nedochovaly; z 11.století máme téměř 30 rukopisů, z 12. asi 65. To představuje však jen zlomek literatury napsané v oné době. Díla originální literatury jsou uchována v mladších kopiích.

Boj proti pohanské víře byl hlavním tématem i úkolem originálních děl náboženského obsahu. Misionáři nové víry vykládali lidem o zrádnosti starých bohů. Odsuzovali hry a zábavy spojené s pohanskou vírou. Základní částí napodobených poučení z byzantské literatury je odsouzení pohanské víry a národních pověr. Nejznámějším představitelem ukrajinských poučení slavnostní formy byl metropolita Ilarion. Od r.1051 do r.1054 byl metropolitou Kyjevské Rusi, poté vstoupil do Pečerského kláštera, v němž literárně působil pod jménem Nykon Veliký. Jeho díla Slovo o zákoně a Chvála Vladimírovi mají náboženský obsah. Cílem Slova o zákoně je zobrazení příchodu Krista. Chvála Vladimírovi slaví řeckou církev a knížete Vladimíra, který pokřtil Rus. V díle autor používá symbolů, antitezí, výzev k posluchači a k Vladimírovu vzoru; toto vše dodává dílu na lyričnosti. Apokryfy a životopisy svatých ovlivňují způsob psaní Slova o zákoně.

Byzantská rétorika byla pro Ukrajinu vyumělkovanou a nízká úroveň osvěty národů vyžadovala spíš takový výklad, jaký měl řeholní kněz Teodosij Pečerský. Teodosij byl asketou a napsal poučení pro mnichy. Ze starší doby jsou také známa poučení mnicha Grygorije, bojovníka za samostatnou ukrajinskou církev Klyma Smolatyče, Cyrila Turovského a Jurije Zarubského. Poučení Vladimíra Monomacha, zařazené do Lavrenťjevského letopisu v r.1096 dává čtenáři vedle křesťanských také instrukce pro život.

Vladimír Monomach byl význačným panovníkem knížecí periody. Jeho Poučení se skládá ze dvou dílů navzájem různého stylu. První díl je napsán pod vlivem Psaltyra a děl sv. církevních otců, druhý ze slovesného a praktického poučení.

Popis života svatých osobností (hagiografie) je podobný morálním poučením. Hagiografie má historickou osnovu, ale jejím cílem je potvrdit vážnost křesťanství a takto působit na čtenáře. Podle obsahu, struktury a stylu, ukrajinské popisy života napodobují byzantské a bulharské hagiografie. K ukrajinských hagiografiím dávné periody patří Životopis Antonije Pečerského, Památka a uznání knížete Vladimíra od mnicha Jakuba, Povídání o Borisovi a Glebovi a Životopis Teodosije od Nestora. Začátkem 13.století je napsaný Kyjevo-Pečerský Pateryk, který je uměleckým dílem. Pateryk sestává ze 14 povídek o pečerských asketech a zázracích od Simona a je napsaný ve formě dopisů Polikarpovi a odpovědí na ně. Z literárního hlediska jsou povídky napsány prostě a bez rétorických ozdob. V Paterykovi vidíme živou skutečnost, život řeholníků, vnitřní řád života v klášteře, poměr vlády, bojarstva, vysokého duchovenstva ke klášteru. Literatura dávné doby má podobu poutnického cestování. Noví křesťané chtěli vidět místa, kde se odehrávaly události Starého a Nového zákona. Spoléhali na zvláštní působení modliteb na svatých místech. Na základě cestování vznikla památka staré literatury – Životopis a cestování igumena Danyla, přeložená do francouzštiny, řečtiny a němčiny. V něm jsou soustředěny záznamy o cestě do Jeruzaléma v l.1106-1108 formou deníku s důkladným popisem krajin a památek. Autor vyslovuje city velice zřídka; vypráví prostě a suše.


 

Kronika

K literárním kronikám staré ukrajinské doby patří Перший Києво-Печерський звід, Київський літопис, Галицько-Волинський літопис apod.

Nejstarší ukrajinská kronika, nazývaná podle úvodních slov Pověstí dávných let, byla napsána koncem 11.století mnichem Pečerského kláštera v Kyjevě, Nestorem. O autorovi víme málo, vlastně jen to, co sám o sobě ve své kronice o sobě vypověděl. Vypráví v ní, tak jak to žádala středověká kronikářská norma, jen o tom, co sám zažil, nebo o tom, co zažili a vyprávěli spolehliví svědci. Kromě toho ovšem dávné děje líčí na základě hodnověrných pramenů, jako byla Bible, byzantské kroniky a diplomatické listiny (zejména vojenské a obchodní smlouvy s Řeky), a také nejstarší slovanské písemné památky velkomoravského a bulharského původu, jako například vyprávění o velkomoravské misi Konstantina a Metoděje, o vytvoření slovanského písma a o napsání prvních slovanských knih. Vedle životů svatých , z nichž některé sám napsal, nezabránil Nestor ani tomu, aby mu do kroniky nepronikly i dávné báje a pověsti i celá řada epizod z lidových pohádek, bylin atp. Hned na začátku kroniky se vypráví o tom, jak apoštol Ondřej putoval po Rusi a jeho nejsilnějším dojmem bylo seznámení se s životem prostého lidu. Velmi populární je Příběh o bájném knížeti Olegovi, kterému kněží-věštci předpověděli, že zemře „od svého koně“. Oleg dal okamžitě koně utratit, a přesto zemřel poté, co jej uštkla zmije ukrytá v lebce zabitého koně.

O lidovém důvtipu svědčí vyprávění O bělgorodském kyselu, kterým vyhladovělí obyvatelé města obelstili obléhatele Bělgorodu. Z posledních zbytků mouky a medu uvařili „kyselo“, naplnili jím kádě umístěné na povrchu studní. Obléhatelé, kterým své „zásoby“ ukázali, uvěřili, že kyselo prýští přímo ze země a odtáhli od vyhladovělého města, které by už nemělo sil dále vzdorovat.

Velmi mnoho místa věnuje letopis líčení toho, jak dal kníže Vladimír r.988 pokřtít Rus. Nejprve je podrobně popsáno, jak vybíral tu nejlepší víru. A měl věru velký výběr! Jako první přišli „Bulhaři víry muhamedské“, potom „Němci poslaní papežem“, „Židé chazarští“ a nakonec „řečtí mudrcové“. Ti mu dopodrobna pověděli základy křesťanského učení a nejdůležitější události biblických příběhů. Kníže Vladimír dal přezkoumat všechno, co o nejdůležitějších církvích zaslechl, a rozhodl se přijmout křesťanství byzantsko-řeckého obřadu.

Nestorovo vyprávění končí rokem 1113. Tehdy je na kyjevský knížecí stolec povolán Vladimír Monomach, vzdělaný a ušlechtilý panovník, o němž nám podává svědectví i jeho Poučení, adresované mladým knížatům a vyzývající je k jednotě, vzájemné úctě a snášenlivosti. Byl to zřejmě také Vladimír Monomach, kdo odňal vedení letopisu Kyjevo-Pečerskému klášteru a svěřil jeho úpravu a pokračování opatovi Vydubeckého kláštera Silvestrovi. Tato tzv. Silvestrova redakce letopisu z roku 1116 je nejstarším textem, ve nejstarším textem, ve kterém se Nestorova Pověst dávných let zachovala. Ne však v původní podobě, ale až v pozdějších opisech z konce 14. a z počátku 15.století. Původní Nestorův text byl postupně rekonstuován a už v roce 1867 ho do krásné staré češtiny přeložil Karel Jaromír Erben. Na Ukrajině vyšla celá řada kritických vydání a vědeckých analýz této vzácné historické i umělecké památky. Zároveň se však vydávají i přístupné úpravy pro děti a mládež a pro širokou čtenářskou obec, neboť zájem o vlastní minulost a znalost dějin pomáhají člověkovi lépe porozumět době, ve které žije, i sobě samému.

Letopis

Letopisy jsou literárními památkami, poněvadž mají poetické zabarvení a skládají se z epizod poetické tvorby, například poetického vypravování. Poetický element se v ukrajinském letopisu objevil pod vlivem apokryfů a legendární literatury, a také pod vlivem náboženství a bájesloví, které žily v národní tvorbě. Proto letopis především popisuje život ukrajinského národa. Základ historického významu letopisu dává epická píseň. Historičtí


 

spisovatelé používali národní povídky, mýty a báje, s nimiž jsou spojeny dějiny všech evropských národů. Proto dějiny a povídky v letopisech jsou navzájem spojené a mají vzájemné působení.

Přání zachovat památku o dějích bylo osnovou pro vytvoření východoslovanského letopisu. První letopisy se nedochovaly. Historické letopisy jsou sbírkou dějin.

První letopisnou sbírku máme z r.1039-1040 z Kyjeva, současně se založením metropole a zřízením katedrály sv.Sofie. Letopis končí článkem o zasvěcení kostela sv.Sofie a založením metropole Jaroslavem Moudrým. Pokračování vedení letopisu máme z r.1073 z Pečerského kláštera od Nykona. Letopis vypravuje o hádce mezi syny Jaroslava a o vyhnanství Izaslava. Nykon byl zakladatelem kláštera v Ťmutorakani v r.1061, v letech 1078-1088 byl igumenem Pečerského kláštera. Nejstarší kyjevská sbírka začíná vyprávěním o založení Kyjeva, o knížectví Olega aj. Povídka o boji Svatoslava s Chozary a Vjatyči je napsána na základě národních vyprávění. Povídání o Vladimírem zkoušených různých druzích náboženství (mohamedánství, judaismu, katolicismu, pravoslaví) je přejaté z bulharského letopisu. Křtění Vladimíra a obyvatel Kyjeva, povídání o založení kostela sv.Bohorodičky, legenda o vzniku kostela Преображення ve Vasylevi, jsou napsané podle národních povídek. V letopise nalézáme popis života a knížectví Jaroslava během 25 let. Bulharský letopis sehrál úlohu jako písemný pramen letopisu s názvem Nejstarší kyjevská sbírka. Styl, frazeologie, historické písně a prózové povídky jsou přejaty z Bulharského letopisu. Povídání o smrti knížete Olega připomíná skandinávskou pohádku o norském hrdinovi Orvarovi-Oddu. Zprávy o vraždě Borise a Gleba, o založení kostelů jsou převzaty z duchovní literatury. Prodlouženou Nykonem Nejstarší kyjevskou sbírku nazývají První kyjevo-pečerskou sbírkou. Články o útoku Chazarů na Polany, o boji mezi Mstyslavem a Redeďou, o odkazu Jaroslava Moudrého a jeho úmrtí v r.1054 se objevily až v pokračování.

Druhá kyjevo-pečerská sbírka anebo Počáteční sbírka vznikla na počátku r.1095. Z ní se dovídáme o skromnosti života v knížectví a obyčejných lidí starší doby. V letopise se nachází také tragické povídání o zničení Kyjeva Polovci za doby knížete Svatoslava. Novgorodský letopis je jedním z pramenů Počáteční sbírky. Odtud se dovídáme o popisu děje v Novgorodě. Z řecké povídky o křtění Vladimíra v Korsuni je převzat popis pohanských idolů, povídání o dobývání Korsuni, o sochách, přivezených odtamtud do Kyjeva aj. V Počáteční sbírce nacházíme též výpůjčky z Životopisu Antonije, Černihivského letopisu, řeckého chronografu, letopisů jiných klášterů a měst.

Bylyny

Rychlý rozvoj ukrajinské literatury v této etapě je důsledkem hospodářského a politického rozkvětu Kyjevské Rusi za posledních 30 let 12.století, hlavně za Vladimíra Monomacha a Jaroslava Moudrého. Ve staroukrajinsky psané literatuře se hned na počátku vyskytují díla velkých myšlenkových a uměleckých hodnot, takže lze v některých žánrech předpokládat existenci starší tvorby, jež se nám nedochovala. Poměrně vysokou jazykovou úroveň prvních beletristických památek ovlivňovala nepochybně starší produkce nebeletristická, zejména kazatelství a staré ukrajinské bylyny.

Bylyny jsou lidové básnické skladby o životě a hrdinských činech bájných reků-bohatýrů. Svou starobylostí, uměleckými kvalitami i oblibou ve všech společenských vrstvách v průběhu více než tisíciletého vývoje si vydobyly přední místo v dějinách ukrajinské kultury. Řadíme je k žánru tzv. hrdinského eposu, podobně jako starověkou Ilias a Odysseu slepého pěvce Homéra či sumerský epos o Gilgamešovi, středověké hrdinské zpěvy o rytíři Rolandovi či o králi Artušovi, anebo o tajuplných hrdinech germánské Písně o Nibelunzích či islandské Eddy.

Děj bylyn se odehrává na Staré Rusi, na dvoře krále Vladimíra Jasného Slunéčka a vypráví o životě a hrdinských skutcích členů Vladimírovy družiny – bohatýrů. Nejznámější


 

mezi nimi byl venkovský synek Ilja Muromec. Jako dítě byl tak silný a těžký, že nemohl vládnout rukama ani nohama; až do své dospělosti ležel na peci. Jednou – to už mu bylo 30 let – ho v jeho chaloupce navštívili „svatí poutníci – kaliky perechožije“, dali mu vypít pohár medového vína a přikázali mu, aby vstal, opatřil si koně a vydal se na cestu po Rusi konat hrdinské činy. Po cestě do hlavního města Kyjeva přemohl Ilja strašného Slavíka Loupežníka, který ovládal cestu mezi Černigovem a Kyjevem, takže ani vojsko tudy nemohl projít. Slavík Loupežník měl totiž tak silný hlas, že když zahvízdal „slavičím hvizdem“, květy vadly, lesy se skláněly k zemi a lidé padali mrtvi. Když ale zahvízdal „zvířecím hvizdem“, polekal se i bohatýrův kůň. Ilja Muromec vzal svůj bohatýrský luk a střelil Slavíkovi přímo do oka. Raněného jej pak přivázal ke třmeni koně a přivezl ho do Kyjeva knížeti Vladimírovi. Ten zprvu Iljovi nevěřil. Na přání knížete a na rozkaz Ilji Muromce se Slavík posilnil vínem a zahvízdal tak, že pobořil celý knížecí palác, lidi v něm zahubil, i sám kníže Vladimír měl co dělat, aby se zachránil. I nezbylo bohatýrovi Iljovi Muromcovi, než aby strašného Slavíka Loupežníka zabil, aby už nemohl hubit lidi.

K nejstarším typům bohatýrů patřili Svatohor, oráč Mikula Selaninovyč a bohatýr Volha. V čele válečné družiny knížete Vladimíra stáli bojovníci – venkovský synek Ilja Muromec, urozený Dobryňa Nikitič i důmyslný popův syn Aloša Popovyč. Neméně populární byli v ruských bylynách i Novgoroďanékupec Sadko, který získal krásnou dceru mořského krále, i dobrodruh Vasilij Buslajev.

Bylyny se zachovaly až do 20.století na řadě míst, zejména na východu a severu Ukrajiny. Vesničané si je po staletí vyprávěli a jedna generace je předávala druhé v téměř nezměněné podobě. Jistě k tomu přispěla i osobitá forma bylyn, jejich zvláštní monotónní nápěv a rytmus, ustálený způsob přednesu a využití celého bohatství lidových poetických výrazů a ozdob, které také pomáhaly vypravěči, aby si přesně zapamatoval dlouhé příběhy. Bohatýři se stali oblíbenými národními hrdiny, ztělesňovali víru lidu ve vítězství dobra a spravedlnosti, povznášeli posluchače do světa krásy, ale také uspokojovali jejich potřebu zasmát a uvolnit se, zažertovat si. Proto také byli jejich vypravěči všude vítanými hosty, i když je vládnoucí moc často pronásledovala. Staroruský bohatýr i v dnešní době symbolizuje lidového hrdinu, který ochraňuje slabé proti zvůli a násilí.

Epická skladba

Hrdinská epická skladba Slovo o pluku Igorově je pokládána za umělecky nejpozoruhodnější staroukrajinskou literární památku. Vypráví o neúspěšném válečném tažení proti kočovným kmenům Polovců, proti kterým se roku 1185 vypravil mladý kníže Igor Svatoslavovič. Polovci podnikali nájezdy na Kyjevskou Rus ze stepí jihovýchodní Evropy. Krátce předtím je porazil a vyhnal kyjevský kníže Svatoslav. Mladý kníže Igor se výpravy kvůli náledí neúčastnil, a proto nyní chtěl dobýt slávu také pro sebe a svoji družinu tím, že znovu porazí Polovce a zažene je ještě dál. Jeho malou vojenskou družinu však už od počátku provázela neblahá znamení: Autor mluví o vytí vlků, nářku orlů, řevu divé zvěře, a dokonce i o tom, že slunce „zastřelo zemi tmou“ (historikové zjistili, že 1.května 1185 skutečně došlo k zatmění Slunce). Bojechtivý Igor však ničeho nedbal. Neočekávaně zaútočil na polovecké oddíly a zahnal je na útěk. Když však kníže s družinou oslavil vítězství a všichni ulehli k bezstarostnému spánku, Polovci se za tmy vrátili, Igora i s jeho druhy zajali a celou vojenskou družinu pobili. S pomocí pokřtěného Polovce Ovlura uprchl ze zajetí posléze i pokořený Igor a vrátil se domů ke své ženě Jaroslavně, která ho doposud marně přivolávala svým pláčem. Vítězství Polovců nad Igorovou družinou nebylo pouhou historickou epizodou. Mělo dalekosáhlý význam pro další osud Staré Rusi, poněvadž otevřelo cestu kočovníkům z východu a stalo se tragickou předehrou třistaleté tatarské nadvlády nad Rusí. Proto výzvy k jednotě a projevy zoufalství nad neschopností mladých knížat, aby zkrotili svou ctižádost a podřídili osobní ambice vyšším zájmům státu, zní ve skladbě s takovou naléhavostí.


 

Myšlenky podobné těm, které se ozývají v nářku kyjevského knížete Svatoslava (†1194) nad Igorovou porážkou, se objevují o v díle Svatoslavova znamenitého předchůdce Vladimíra Monomacha (vládl v Kyjevě 1113-1125), několikanásobného vítěze nad Polovci. Ve svém Poučení dětem vysvětluje tento vzdělaný a ušlechtilý kníže feudální mládeži, že hlavní zásadou dobrého panovníka je dbát zájmů obecných a jim podřizovat dokonce i vlastní pocit křivdy. A sám dává takový příklad tím, že svému bratrovi, knížeti Olegovi, podává jako první ruku ke smíru i přes to, že mu Oleg v boji zabil syna. „Neb nechci já zlého, ale dobré chci bratřím i zemi ruské.“ Varování před nesvorností, která v době feudální roztříštěnosti byla nevětší hrozbou pro další osud země, však nedošlo sluchu. Marné bylo i varování Slova o pluku Igorově. Vlastní osud textu Slova o pluku Igorově je velmi složitý. Žádná stará ukrajinská památka totiž – od svého objevení r.1790 – nevyvolala takové nadšení a tolik pochybností jako toto dílo. Nejenom mimořádné literární kvality skladby, její expresivita a myšlenková i umělecká zralost, ale také historický nadhled, nadčasová moudrost autora vyvolávaly už od doby objevení rukopisné kopie Slova z 15.století – vedle nadšeného ohlasu – i pochybnosti skeptiků o pravosti díla. Rukopis objevil milovník a sběratel starých památek hrabě Musin-Puškin a ihned dal památku opsat a vytisknout. Jediný originální rukopis shořel, a tím vzala za své i jakákoli možnost prokázat exaktními metodami (analýza použitého papíru, inkoustu apod.) dobu vzniku originálu z 15.století. Analýze Slova o pluku Igorově i bojům o jeho pravost bylo věnováno obrovské úsilí literárních vědců po celá uplynulá dvě století. Přesvědčivý důkaz o jeho pravosti doposud postrádáme. A nebude-li objevena ještě jiná starobylá kopie textu, sotva se podaří jeho pravost jednoznačně doložit. Stejně tak ovšem chybí i jednoznačný důkaz toho, že jde o falsum.