SLAVISTIKA A STAROSLOVĚNŠTINA

 

Literatura:

 

R. Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Praha 1977

R. Večerka: Staroslověnština. Praha 1984

H. Bauerová: Texty ke studiu staroslověnštiny se slovníčkem.

 

Doplňková literatura:

 

J. Petr: Základy slavistiky. Praha 1984

K. Horáček: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962

A. Lamprecht: Praslovanština. Brno 1987

A. Erhart: Indoevropské jazyky. Praha 1982

Machek: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha1987

Otázka 1: Vznik a vývoj slavistiky jako vědního oboru

 

Staroslověnština = 1. písemný jazyk všech Slovanů; zachycuje pozdní praslovanštinu

 

Slavistika

-         dnes komplex vědních disciplin o jazycích, literaturách, folkloru, historii, duchovní a materiální kultuře slovanských národů

-         slovanská jazykověda, literární věda, folkloristika, etnografie, archeologie, dějiny umění, politické a kulturní dějiny slovanských zemí

-         vznik slavistiky jako vědního oboru: konec 18. stol.

o       slovanská jazykověda – jádro slavistiky – studuje slovanské jazyky, vznik, historii, současný stav, dialekty, dějiny a fungování slovanských jazyků

o       konec 18. stolení, poč. 19. stol. – vznik; období historicko-srovnávací jazykovědy, indoevropeistika

-         zakladatel slavistiky jako vědního oboru – Josef Dobrovský (1753-1829)

o       Vědecká mluvnice staroslověnštiny (1822), Mluvnice češtiny (1809)

o       vymezil okruh problémů, kterými se slavisti zabývali v 19. a 20. století, a které jsou aktuální i dnes a sice: srovnávací studium slovanských jazyků, studium staroslověnštiny, mluvnická stavba současných slovanských jazyků, cyrilometodějská tradice (problém vzniku písma a jeho další vývoj)

o       D. žil v Olomouci 3,5 roku; vzniklo zde jeho dílo Geschichte der böhmischen Sprache; působil v klášterním Hradisku a žil v Dolanech

-         Slavistickou problematikou se zabývali:

o       A. Vostokov – Rus, jako první rozluštil slovanská písmena – jusy a jery €

o       B. Kopitar – Slovinec

o       V. Karadžič – Srb

o       P.J. Šafařík – Slovák, autor Slovanského národopisu (1842) – přehled slovanských jazyků a jejich nářečí

o       F. Nikrošič – Slovinec, odchovanec Kopitara, uplatňuje historisko-srovnávací hledisko, jeho hl. dílo – Velká srovnávací mluvnice slovanských jazyků (4 díly) – označeno jako kompendium (monumentální dílo)

o       z Nikrošiče vycházejí: A. Malecki (Polák), Jan Gebauer, V. Jagič (Chorvat), A. Schleicher (Němec; spis o staroslověnském tvarosloví)

-         v 2. pol. 19. stol. se slavisté sdružují kolem nově založeného slavistického časopisu Archiv pro slovanskou filologii (zal. 1876; jeho redaktorem V. Jagič)

-         Mladogramatická škola:

o       rok 1876 se považuje za počátek nového období v dějinách slovanské jazykovědy

o       oživení zájmu o dialekty

o       vznik filologických časopisů: české Filologické listy (1877), v Rusku Ruský filologický věstník (1979), polské Prace filologiczne (1885)

-         po 1. světové válce – politické i státní osamostatnění většiny slovanských národů, nová aktivizace slovanských studií, vznik nových časopisů: Slavia (1922 Praha), Časopis pro slovanskou filologii (1925 Lipsko), Byzantinoslavica (1929 Praha), Lud slowiański (1929 Kraków), Germanoslavica (1931 Brno)

-         mezinárodní sjezdy slavistů: 1. sjezd 1929 v Praze, 2. sjezd 1934 ve Varšavě, 3. sjezd 1939 v Bělehradě (nekonal se – válečné události; vyšly jen informační materiály)

-         v dialektologii a historii jazyka se uplatňuje metoda jazykového zeměpisu – vytvářejí se dialektologické atlasy, kt. obsahují vědomosti o teritoriálním rozmístění jazykových jevů: jako první vydán atlas slovinského duálu francouzského badatele jménem Lucien Tesniere, roku 1934 vyšel Malackého a Nitšův atlas polského podkarpatí, ve 2. polovině 20. století pak vyšla celá řádka atlasů (skoro pro každý jazyk)

-         při výzkumu struktury a fungování slovanských jazyků se v 30. a 40. letech 20. stol. prosadil směr strukturálně lingvistický, který bral zřetel k systémovému charakteru jazyka, jeho sociálnímu podmínění a určení; tento směr se konstituoval zvláště v pražské lingvistické škole (ruští emigranti N. Trubeckoj, R. Jakobson, S. Karcevskij a Češi B. Havránek, V. Mathesius, aj.

-         po 2. světové válce – zájem o studium slovanských literatur a kultur, zakládání slovanských ústavů a oddělení

-         přibývají další časopisy: Slovo (1952 Záhřeb), Vídeňský slavistický almanach (1950 Vídeň), Oxford Slavonic Papers (1950 Londýn), Studia z filologii polskiej i słowiańskiej (1955 Varšava) aj.

-         od roku 1958 každých 5 let Slavistické sjezdy (1. sjezd v Praze 1929), 12. sjezd 2003 v Ljubljani (Slovinsko), 11. sjezd 1998 v Krakově, 1983 v Kyjevě

-         Mezinárodní komitét (výbor) slavistů – pořádá sjezdy, taky komise zabývající se různými obory

 

Otázka 2: Indoevropská jazyková rodina a slovanské jazyky

 

-         slovanské jazyky jsou si hodně blízké (dřív si byly ještě bližší) a tvoří jednu rodinu (vyvinuly se z jediného prajazyka – praslovanštiny)

-         jazyková fakta svědčí o tom, že slovanské i některé jiné jazyky Evropy i Asie tvoří jakousi společnou jazykovou rodinu; tato jazyková rodina byla pojmenována indoevropská (v německé literatuře indogermanische Sprachfamilie) a patří do ní jazyky:

o       indické: stará indičtina (sanskrt), jazyky středoindické (zvláště pálí), jazyky novoindické (hindustánština – úřední jazyk Indie, urdština, nepálština, bengálština, Pandžábština, romština-cikánština aj.)

o       íránské: stará íránština (avestština), střední íránština (choreština), nová perština, tádžičtina, kurdština, ositština aj.

o       arménský: doložen písemně z 5. st. n. l.

o       řecký: dialekty antické, doložené z 1. tis. př. n. l. + nová řečtina

o       italické: rozšířené na Apeninském poloostrově: oskičtina, umberština, latina -> písemný odklad ze 6. st. př. n. l. => dnešní jazyky románské: francouzština, španělština, portugalština, katalánština, italština, rumunština – vyvinuly se z lidové latiny

o       keltské: mluvilo se jimi ve střední a západní Evropě a na Britských ostrovech => dnešní irština, galština, manština, velština, bretonština aj.
(Bohemia = domov keltských Bójů, taky bohémský způsob života -> cikáni šli z Indie přes Bohemii)

o       albánský

o       ilyrský: vytlačen latinou (na Balkánském poloostrově)

o       germánské: angličtina, gótština, němčina, holandština, islandština, švédština, dánština, norština aj.

o       baltské: litevština, lotyština, pruština (vyhynulá)

o       slovanské

o       tocharské: tocharština A a tocharština B – vyhynuly, mluvilo se jimi v čínském Turkestánu

o       anatolské: mrtvá větev, jazyky v Malé Asii: chetitština (rozluštěna Čechem Bedřichem Hrozným z Lysé nad Labem), ruveština, palajština aj.

 

Otázka 3: Pravlast Indoevropanů

 

o       Původně se soudilo, že byla ve střední Asii kolem řek Amurdarja a Syrdarja, odkud měly indoevropské kmeny přijít do Evropy; tato myšlenka se opírala o Boppovu teorii, podle níž se měla indoevropská pravlast hledat v okolí území, na němž se užívalo sanskrtu

o       z 2. poloviny 19. stol. do 50. let 20. stol. se uznávala teorie, podle níž se původní indoevropská vlast nacházela na území podél jižního a východního pobřeží Baltského moře

o       od 2. pol. 20. stol. začínají se někteří badatelé opět navracet k původní teorii (Asie); 1984 v Tbilisi (Gruzie) vychází monografie akademiků Hamkrelitze a Ivanova, kteří tvrdí, že pravlast Indoevropanů byla v přední Asii – na území mezi jezery Van (dnešní Turecko) a Urmie (dnešní Írán).

-         Etnogeneze – věda zabývající se vývojem nějakého národa, jeho pravlastí

-         základní společenskou jednotkou starých Indoevropanů byl rod => nářeční diferenciace prvotní indoevropštiny souvisí se sdružováním rodů v kmeny; kmenové dialekty se časem staly podkladem k tvoření samostatných indoevropských jazyků -> ty se časem dále rozrůzňovaly, ale diferenciační proces neprobíhal vždy přímočaře; při různých okolnostech docházelo k podmaňování jedněch kmenů druhými, k asimilaci i naopak k disimilaci atd.

 

Substrát

-         z lat. substratum = základ

-         jazyk domorodého, podmaněného národa

-         v římském impériu došlo k latinizaci obyvatelstva podmaněných území: v Galii přijali latinu Keltové, v Hispánii Iberové, v Dácii Dákové

-         substrátem francouzštiny jsou tudíž keltské dialekty, španělštiny iberština, rumunštiny dáčtina

Superstrát

-         z lat. superstratum = horní vrstva

-         jazyk podmanitelské, přistěhovalé národnosti, který byl pohlcen jazykem národnosti podmaněné, domorodé

-         superstrátem bulharštiny je turkotatarský jazyk Bulharů, kteří přišli v 7. st. n. l. na Balkánský poloostrov a ovládli místní Slovany; během 3. století byli tito přistěhovalci úplně asimilováni slovanským obyvatelstvem

Adstrát

-         z lat. adstratum = navrstvení

-         vzájemné působení jazyků, které nevede k zániku jednoho z nich

-         německý adstrát v češtině, turecký adstrát v jazyce balkánských Slovanů

-         termín zavedl Ascole roku 1881

 

Otázka 4: Jazyky kentumové a satemové

 

Vývoj (diferenciační proces) indoevropského prajazyka (praindoevropštiny)

-         začal po 6. tisíciletí př. n. l. v době neolitu

-         v pol. 2. tis. př. n. l. v době bronzové již existovaly jednotlivé indoevropské dialekty, a tudíž nelze počítat s jednotným indoevropským prajazykem

-         indoevropské kmeny osídlily postupně téměř celou Evropu a část Asie, podmanili si přitom původní místní obyvatelstvo; s jeho asimilací (ať už násilnou či nenásilnou) zanikly i jeho jazyky (iberské jazyky vytlačené z Iberského poloostrova, jazyk eteokrétského obyvatelstva na Krétě ustoupil řečtině, předkové dnešních Angličanů mluvili původně jazykem keltským, později pak přejali germánský jazyk svých podmanitelů – Anglů, Sasů, Jutů)

-         indoevropské (IE) jazyky se začaly postupně nářečně diferencovat, tím vznikaly menší nářeční skupiny; tento divergentní vývoj se projevil řadou jazykových zvláštností; hláskoslovná analýza ukazuje, že v indoevropských jazycích došlo k rozrůznění tím, že byl dvojím způsobem zjednodušen systém velárních souhlásek (zadopatrových k, g, h), které původně tvořily několik řad (tvrdé a měkké); v části IE jazyků byly palatalizované veláry k‘, g‘, h‘ nahrazeny sykavkami s, s‘, z, z‘, čím vznikl rozdíl mezi větví kentumovou a satemovou (podle znění číslovky 100 ve staré latině [kentum] a ve staré perštině [satem]

-         kentumové jazyky – zadopatrové palatalizované veláry se nezměnily v sykavky; větve řecká, italická, keltská, germánská, ilyrská, tocharská, anatolská

-         satemové jazyky – zde proběhla změna palatalizovaných zadopatrových velár na sykavky; větve  indická, íránská, arménská, albánská, baltská, slovanská

kentumové jazyky

satemové jazyky

řeč. he-katon

avest. satəm

germ. hund-

ind. sátam

lat. centum [k-]

litev. šintas

tochar. känt

slov. sъto

 

Transkripce

 

-         z lat. transkribo = přepisuji

-         pro označení praslovanských hlásek se užívá těchto písmen:

o       samohlásky: a, o, u, e, i, ě (ä), ą (nosovka o), ę (nosovka e), ь (ĭ), ъ (ŭ)

o       souhlásky: ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘, b, c, č, d, g, h, x [ch], j, k, l, m, n, p, r, s, t, v (w), z, ž

ě – široké měkčící a [ä], specifická slovanská samohláska zvaná jať, označovaná \

ę – nosové e, označované jako malý jus ”, “

ą – nosové o, označované jako velký jus ’, ‘

ь (ĭ) – měkký jer; krátká hláska [i] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska

ъ (ŭ) – tvrdý jer; krátká hláska [u] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska

- pro označení délky samohlásky se užívá vodorovná čárka nad písmenem ā , ō, ī

- krátkost samohlásek se označuje obloučkem nad písmenem ă, ŏ, ĭ

- napjatost redukovaných jerů před jotací se značí stříškou ^;  ^ь , ^ъ

Intonace slabiky:

o       akut – stoupavá intonace, značí se čárkou ´ , např. dáti

o       cirkumflex – klesavá intonace značící se vlnkou nad písmenem, např. võlsъ

-         neslabikotvorné i, u jako součást diftongu se značí obloučkem pod písmenem, např. [oị], [oụ]

-         slabikotvorné sonory se značí kolečkem pod písmenem, ŗ, ļ, např. vьļ’kъ

-         měkkost souhlásek se značí apostrofem, např. l’

-         rekonstruovaný (hypotetický) tvar hlásek, spojení hlásek či slov (tj. těch případů, jež nejsou písemně doloženy) se značí hvězdičkou před slovem, např. *t, *tj, *ved-

-         směr vývojové změny je značen zobáčky < >, např. *tj > č

-         šva ə - redukovaná IE samohláska neurčité povahy

-         aspirované souhlásky b, d vyslovované s přídechem (aspirací) se značí bh, dh

-         labializované veláry k, g se značí s horním indexem u s podobloučkem k, g

-         zadopatrové g s přídechem se značí gh

 

Otázka 5: Baltoslovanská jazyková jednota. Společné rysy

 

-         blízkost slovanské a baltské větve je tak nápadná, že lze předpokládat jakési období baltoslovanské jednoty

-         baltoslovanskou jednotu jazykověda vykládá různě, buďto na základě teorie prajazyka anebo na základě pozdějších styků již oddělených Baltů a Slovanů

-         3 teorie:

o       Augusta Schleichera: zastáncem tzv. rodokmenové teorie; existoval nějaký společný jazykový útvar, z něhož se utvořila divergentním (diferenciačním) vývojem jazyková větev baltská a slovanská

o       Antoine Mejetova: blízkost baltských a slovanských jazyků podle něj vyplývá buď z jevů zděděných ještě z doby indoevropské jednoty nebo z neologismů (novotvarů) vzniklých v každé větvi nezávisle na sobě; podle Mejetova tedy nejde o jednotu

o       Enzelina: lotyšský badatel tvrdící, že se baltština a slovanština od počátku vyvíjely samostatně, avšak po období tohoto nezávislého vývoje nastalo období většího sbližování

-         jednotu nelze chápat doslovně; pojem pro nejstarší vývojové fáze předslovanské

 

Rysy hláskoslovné

 

-         v baltských jazycích se před původně měkkými sonanty vyvinul vokál i, ve slovanských jazycích ь a před původně tvrdými sonanty vokál u, ve slovanských potom ъ

-         vznikly skupiny ir, ur, il, ul v baltských jazycích pilnas (pilný), viršus (vrch), ve slovanských jazycích ьr, ъr, ьl, ъl, např. pьlnъ, vьrchъ

-         dalším společným rysem baltské a slovanské větve je zánik aspirace (přídechu) ražených souhlásek h, k, ch (v IE existovaly ražené souhlásky prosté – d, g,... – i aspirované – dh, gh,...)

-         v baltských a slovanských jazycích jsou za aspirované ražené souhlásky stejné střídnice jako za neaspirované – ruka, ruce; v jiných IE jazycích jsou za aspirované souhlásky jiné střídnice než za neaspirované, srov. s lit. dumai, slov. dymъ, řec. thymés, stind. dhumah, lat. fumus

-         v baltských i slovanských jazycích došlo k záměně počáteční souhlásky v pojmenování číslovky 9, př. lit. devymi, praslov. devęti x stind. náva, lat. novem, gót. nium

-         změna v balt. a slovan. jazycích IE tt (dt) na st, protože se tyto souhlásky stejné kvality (tt) špatně vyslovovaly; např. lit. mesti, prasl. *mesti < IE *metti; prasl. vesti < IE *vedti, prasl. krasti < IE * kratti

 

Rysy tvaroslovné

 

-         vytvoření zvláštní složené deklinace adjektiv – původně se adj. skloňovala jako substantiva dobrъ rabъ, dobra žena, dobro město; v jazycích balt. i slovan. je vedle tohoto skloňování jmenného ještě skloňování složené připojením tvarů ukazovacích zájmen k adjektivním tvarům jmenným, lit. is, prasl. (ten) => dobrъjь, dobraja, dobroje; obě části se skloňovaly a byly v kongruentním (shodném) tvaru s určovaným substantivem (dobrъjь, dobrъjemu...)

-         zachování starého ablativního tvaru u genitivu sg. o-kmenu u substantiv mužského a středního rodu; do tohoto genitivu byla přenesena IE koncovka ablativu *-ot, např. lit. vilkō, prasl. *vьlka (pův. *vьlkō); v latině a sanskrtu má tento tvar platnost ablativu (= samostatný pád s odlukovým významem, významem vzdalování, př. lat. lupō)

-         náhrada starých IE ukazovacích zájmen *so (ten), *sa (ta) tvary s elementem t-, např. lit. tas, ta, stsl. tъ, ta; srov. střední rod v IE *tod

-         balt. i slovan. infinitiv se tvoří pomocí koncovky –ti z IE *–tei, tedy jinak než v ostatních IE jazycích, např. lit. nešti, prasl. nesti x lat. laudare

 

Rysy syntaktické

 

-         užívání instrumentálu predikativní platnosti typu českého On je učitelem

-         užívání tzv. genitivu záporového – tj. užívání genitivu předmětu po záporu přechodných (tranzitivních) sloves na místě akuzativu po týchž slovesech kladných, např. mít čas – nemít času, укр. мати час – не мати часу, немає часу, je cesta zpět – není cesty zpět

-         užití genitivní vazby po supinu typu stsl. idą lovitъ rybъ (=jdu chytat ryby)

-         užití dativu absolutního, což je konstrukce vypůjčená z řečtiny, např. stsl. sъpę štemъ že člověkomъ pride vragъ ego (=když lidé spali přišel jejich nepřítel) = obrat s příčestím dativu (byl i ve staré češtině, ruštině, ukrajinštině,...)

 

Slovní zásoba

 

-         existuje více než 1600 lexikálních shod  mezi baltskými a slovanskými jazyky, např. lit. liepa, slov. lipa, lit. ranka, slov. ruka, lit. geležis, slov. železo

-         dále se shodují názvy stromů: vrba, jedle, hrušeň, jabloň – i zvířat: kuna, vrána, drozd, kot, ovce,...

-         většina těchto jevů je mladšího původu => je tu možnost pravděpodobného paralelního vývoje nebo sekundárního sblížení (podle Mejetova a Enzelina)

 

Otázka 6: Nostratické jazykové společenství (NJS)

 

-         autory nostratické teorie byly jazykovědci Pedersen a Iljič-Svityč

-         podle této teorie tvořila část jazyků jiných rodin spolu s IE jazyky jakési jazykové společenství (z lat. nostratis = místní, lokální)

-         mělo se jednat o dobu 8-7 tis. let př. n. l., tzn. doba před vznikem zemědělství, doba bezprostředně po ledové (10-9 tis. př. n. l.)

-         svědčí o tom několik set základních slov s významem srdce, ústa, muž, žena, rod, bouře, voda, kámen, oheň, jelen, ryba, rodit, suchý, horký atd. společných všem anebo aspoň části jazyků a rodin patřících do tohoto jazykového společenství

-         do nostratického jazykového společenství snad měly patřit rodiny a větve dravidská (skupina neindoevropská v jihovýchodní Indii), altajská (turkotatarské a mongolské jazyky), uralská (jazyky ugrofinské a samojedské), kartvelská = jihokavkazská, sémitská, hamitská a IE

-         jazyky slovanské tedy mají přímé genetické příbuzné v jazykové rodině indoevropské a vzdálenější v nostratickém jazykovém společenství

 

Otázka 7: Balkánský jazykový svaz (BJS)

 

-         jazykový svaz = společenství několika jazyků majících řadu společných rysů hláskoslovných, tvaroslovných, syntaktických a lexikálních, které ovšem nemají zděděny, nýbrž vznikly teprve sekundárně na základě společného substrátu, superstrátu nebo adstrátu, tedy následkem společného kulturního vývoje

-         do BJS patří jazyky národů obývajících Balkánský poloostrov (bulharština, makedonština, rumunština, albánština, novořečtina a částečně i srbština a chorvatština/charvátština

-         balkanismy = společné jevy vznikly důsledkem vzájemného působení a sbližování balkánských jazyků s rozdílným systémemu

o       vznik postpozitivního členu určitého z ukazovacích zájmen v bulharštině, makedonštině, rumunštině a albánštině, např. maked. волкот (vlk), сабата (pokoj), селото (ves)

o       nahrazení infinitivu konstrukcí se spojkou (v bulharštině, makedonštině, srbštině, chorvatštině да/da, v rumunštině să, v albánštině te, v řečtině na) + indikativ, např. maked. не можам да го наjдам = nemohu ho najít, он знае да чита = umí číst

o       opisný budoucí čas se tvoří u sloves dokonavých i nedokonavých pomocí slova, které vzniklo z *chtěti v slovanských jazycích a od velle v rumunštině, např. bulh. ще [šte] пиша = budu psát; srb. jа ђи знати = budu znát; rumun. vol cînta = budu zpívat

o       vznik analytické deklinace a téměř úplný zánik koncovek v nepřímých pádech; místo nich se k vyjádření syntaktických vztahů ve větě užívá předložkových vazeb + neměnný tvar (původně akuzativ), např. makedonské майка (matka) – од маjка (matky), на маjка (matce), со маjка (s matkou)

o       komparativ a superlativ se u adjektiv a adverbií tvoří předponově spojením předpony по-, наj- + pozitiv; např. maked. добар – подобар, наjдобар

o       užívání nepřízvučného tvaru osobního zájmena v dativu za účelem vyjadřování posesivních vztahů (jde o tzv. enklitika a proklitika, tj. příklonky a předklonky) typu bulh. му, ми, ти..., které se kladou za substantivum, k němuž se vztahuje přivlastňování anebo mezi determinující adjektivum a determinované substantivum, např. maked. маjка ми = moje matka, bulh. наймалата им сестра = jejich nejmenší sestra, řec. o pateras mu = můj otec, srb. отац му jе дома = jeho otec je doma

 

Otázka 8: Charakteristika a periodizace praslovanštiny (PSL). Pravlast Slovanů

 

-         praslovanštinou mluvili staří Slované, kteří vznikli v důsledku několika po sobě následujících procesů spojování a rozpadání různých etnických složek

-         první zmínky o Slovanech pochází z 1. a 2. stol. n. l., avšak nejsou zcela jednoznačné; ve spisech Plinia staršího, Tacita, Ptolemaia aj. se uvádí názvy Venétové, Antové, Budinové aj., kt. jsou dodnes předmětem uvažování lingvistů, zda mají slovanský základ

-         teprve od 6. stol. n. l.  najdeme bezpečné zprávy o Slovanech u byzantských historiografů Prokopia Caesarijského a Iordana, kteří uvádějí názvy Sklaběnoi a Sklaveni; *Slověne – název není zcela jasný, existuje několik výkladů sebenázvu Slovanů; za nejprůkaznější se považuje výklad, kdy etnonymum (slovo označující národ, etnikum) Slověne je odvozeno od psl. *slovą, *sluti (=slouti, být proslulý) a má označovat lidi proslulé svým jazykem (tj. mluvící jasně, srozumitelně); srov. němьcь = Němec, tj. člověk jakoby němý, poněvadž neumí mluvit slovanským jazykem, cizinec

 

Pravlast Slovanů

 

  1. koncepce – v oblasti středního toku Volhy a Dolní Oky
  2. koncepce – v povodí horního toku Dviny a Němenu a taky ve středním a horním povodí Dněpru
  3. koncepce – v dnešním asijském Turkestánu
  4. koncepce – v současné době se stále více odborníků kloní k názoru, že pravlast Slovanů je třeba hledat ve střední Evropě a to na sever od Karpat, v povodí Odry a Visly; variantou této koncepce je názor, že se Praslované formovali na rozsáhlém území ležícím na sever od Karpat v povodí Dněpru a Odry (tuto teorii prosazují polští badatelé)

-         na otázku kdy existovala praslovanština?

o       od konce 2. tis. př. n. l. do konce 1. tis. n. l.

o       toto časové vymezení vychází z předpokladu, že už v 1. tis. př. n. l. PSL některými zárodečnými znaky začínala existovat, i když ještě v kontaktu s baltštinou; mluví se proto někdy o tzv. období protoslovanském

o       vlastní PSL se pravděpodobně formovala a brzy zároveň i teritoriálně rozrůzňovala až od poč. 1. tis. n. l.

o       ve 2. stol. n. l. se Slované již rozdělili na východní a západní; stalo se tak v době stěhování germánských kmenů Gótů a Gepidů ze severu na jih

o       koncem 5. stol. n. l. po pádu říše Hunů – starých kočujících kmenů – začaly slovanské kmeny táhnout z pravlasti směrem na jih (na Balkánský poloostrov); takto se od větve východní oddělili předkové dnešních jižních Slovanů a osamostatnili se

o       v 6. a 7. stol. n. l. obsadili Slované území od Volhy až po severozápadní pobřeží Baltského moře a tímto dovršili rozdělení etnické, jazykové a kulturní

o       v letopisech se západní Slované označují jako Venetové, východní jako Antové a jižní jako Slovené

o       6.-7. století n. l. představuje horní chronologickou mez existence PSL

Stručná periodizace PSL:

  1. baltoslovanská jazyková jednota – pol. 2. tis. př. n. l. – konec 2. tis. př. n. l.
  2. PSL jednota – konec 2. tis. př. n. l. – 2. stol. n. l.
  3. rozdělení Slovanů na větev západní, východní a jižní – 2.-5. stol. n. l.
  4. nářeční štěpení PSL a počátek formování samostatných slovanských jazyků – 5.,6. – 8.,10. stol. n. l.

Etnogeneze – původ národa; z řeckého etnos = národ, genesis = původ, vznik

Glotogeneze – původ jazyka; z řec. glotta = jazyk

 

Otázka 9: Raně praslovanský vokalismus a konsonantismus. Tendence jejich vývoje. Hláskoslovné změny – zákon otevřených slabik

 

-         vychází z dědictví IE samohlásek a souhlásek

 

Vokalismus

 

-         tradičně se soudí, že PSL zdědila z pozdní IE tento vokalický systém:

o       krátké samohlásky: ĭ, ŭ, ĕ, ă, ŏ

o       dlouhé samohlásky: ī, ŭ, ē, ā , ō

o       samohlásky neurčitého původu – šva primum=měkký jer ə1 a šva secundum=tvrdý jer ə2

o       v období raně PSL a baltoslovanském byly už u původně IE slabičných sonant (značené kolečkem pod písmenem: ŗ, ļ, ņ, m) vyvinuty samohlásky i a u a vznikají 2 řady:

§         tvrdá řada: ur, ul, un, um – pozdější PSL vývoj: ъr, ъl, ъn, ъm

§         měkká řada: ir, il, in, im – pozdější PSL vývoj: ьr, ьl, ьn, ьm

§         např. psl. *vьrchъ x lit. viršus

o       diftongy klesavé (sestupné) = základní samohláska předchází vedlejší komponent; PSL zdědila spojení základní samohlásky a, o, e s neslabičným į a ų (značeny obloučkem pod písmenem) oį, eį, aį, oų, eų, aų, a taky spojení základní samohlásky o, e se sonorní souhláskou (r, l, m, n) er, el, em, or, ol, om, on

 

Konsonantismus

 

-         raně PSL konsonanty byly pokračováním předchozího IE stavu

-         rozdíl spočíval v tom, že souhlásky p, t, k, g ... již nebyly aspirované (ph, th, kh, gh), např. ghostis > psl. gosti

-         IE měkké veláry (k‘, g‘, gh‘) se změnily > s, z, z, např. IE *k’mto > psl. *sъto

-         původní IE „s“ po „i, u, r, k“ před samohláskou se změnilo > na velární „ch“, např. IE *sausas > psl. *suchъ

-         IE neslabikotvorné *ų > v, např. IE *ųĭdhevá > psl. *vьdova

-         po provedení těchto změn, k němž také patří zánik souhlásek na konci slova a zjednodušení souhláskových skupin se vytvořil tento raně PSL systém souhlásek:

o       labiály (retné): b, p, m, v

o       dentály (zubné) + alveoláry (dásňové): d, t, s, z, r, l, n, j (į)

o       veláry (zadopatrové): g, k, ch

 

Tendence vývoje raně praslovanského konsonantismu a vokalismu

 

-         formování PSL samostatného jazyka bylo spojeno s velkými změnami hláskoslovnými, kt. vedly nejen ke vzniku zcela nového hláskoslovného systému, ale i k přestavbě slovanské slabiky a v důsledku toho také morfologie

-         k nejdůležitějším tendencím hláskoslovných změn patří tendence k vzrůstající sonoritě (zvučnosti) a tendence k palatalizaci (měkčení) hlásek

-         tendence k vzrůstající sonoritě vedla totiž k zániku souhlásek na konci slabik a vzniku slabik zakončených samohláskou, proto se hovoří o zákonu otevřených slabik

-         v otevřených slabikách zvučnost v průběhu jejich výslovnost vzrůstala, protože samohláska je zvučnější než souhláska; podle této tendence (zákona otevřených slabik) byly odstraněny slabiky zavřené, tj. zakončené na souhlásku, a rozšířeny téměř bez výjimky na slabiky otevřené = zakončené na samohlásku

Následky zákona otevřených slabik – 7 změn:

  1. zánik souhlásek na konci slova
  2. přesun hranice slabiky uvnitř slova a zjednodušení skupin souhlásek
  3. monoftongizace klesavých diftongů
  4. vznik nosových souhlásek (en > ”)
  5. vznik protetických souhlásek
  6. metateze (přesmyk) likvid a vznik plnohlasých
  7. změny v skupinách ьr, ьl, ъr ъl

-         řada změn, které vedly v PSL k zániku zavřených slabik pokračovala ještě v době, kdy už byla PSL značně nářečně rozrůzněna; některé změny, které sem patří, neměly už na celém slovanském jazykovém území stejný průběh

 

Ad 1. Zánik souhlásek na konci slova (v důsledku působení zákona otevřených slabik)

 

-         byl proveden velmi důsledně a proběhl v konečném období PSL všechna slova s výjimkou několika předložek typu iz, bez, vъz měla samohláskové zakončení, např. psl. *synove (koncovka „s“ v PSL odpadla) < sanskrt. sunavas, gót. sunjus

-         souhláskové zakončení se zachovalo jen u výše uvedených předložek; to je dáno tím, že předložky jsou pomocnými slovy tvořícími se slovy plnovýznamovými jeden slovní celek (mají jediný společný přízvuk), př. psl. *vьlkъ – lat. lupus – lit. vilkas – řec. lýkos

 

Ad 2. Přesun hranice slabiky uvnitř slova. Zjednodušování skupin souhlásek

 

-         otevření slabik zavřených (ukončených na souhlásku) se uprostřed slov uskutečňovalo přesunutím hranice slabiky před souhlásku,
např. *sъn-i-ti > *sъ-ni-ti; *sъp-a-ti > *sъ-pa-ti (1. slabiky zpočátku uzavřené souhláskami n, p byly otevřeny přesunutím slabičného předělu; a poněvadž se následkem tohoto přesunu v následující slabise střetávaly 2 souhlásky, často docházelo k disimilaci – odlišení – anebo k zjednodušení souhláskových skupin, např. *sъp-nъ (sen) > *sъ-pnъ > *sъ-nъ – těžko vyslovitelná skupina souhlásek pn byla pro usnadnění výslovnosti zjednodušena zánikem 1. souhlásky

-         pn > n: viz výše

-         kt > t: např. lat. plecto – čes. pletu

-         ps > s: např. lit. vapsa – čes. vosa

-         ds > s: např. psl. *gądslь > *psl. gąsli (housle)

-         zjednodušení neproběhlo na celém slovanském území stejně; skupiny dl, tl se udržely v západoslovanské větvi, např. čes. sádlo, pletl – укр., рус., велорус. сало, плел, плёл; skupiny dn, dm se udržely v češtině, např. vadnouti, sedm – укр. в’янути, сім; tvary bez „d“ jsou v celé východoslovanské větvi (ukr., rus., bělorus.)

-         dvě stejné souhlásky na začátku další slabiky se mohly disimilovat, např.:

o       tt > st: psl. *ple-tti > pozdní psl. plesti (plésti)

o       dt > tt > st: psl. *vedti > *vetti > *vesti (vésti)

o       bt > st: psl. *grebti > *gresti (veslovat)

-         v přejatých slovech se otevřenosti slabik dosáhlo vložením nepůvodního jeru mezi souhlásky, jež tvořily dvojice, např. řec. psalmós > stsl. пъ-са-лъ-мъ (psalm), lat. altare > stsl. олъ-та-рь (oltář)

 

Zápočtový test: základní číslovky (jednotky a desítky), kentumové/satemové jazyky, baltoslovanská jednota, dělení Slovanů na 3 větve, počátky formování samostatných slovanských jazyků, vznik některých praslovanských souhlásek + příklady, zákon otevření slabik, kmeny podstatných jmen a adjektiv

 

Ad 3. Monoftongizace klesavých diftongů

 

-         základní samohláska a neslabičný člen, značený obloučkem pod písmenem (į, ų), heterosylabického diftongu patřily do různých slabik; bylo tomu tak v poloze před samohláskou; v tomto případě se neslabičné členy (į, ų) chovaly jako souhlásky j, v, např. *po-i-asъ > po-jasъ

-         základní samohláska a neslabičný člen tautosylabického (stejnoslabičného) diftongu patřily do jedné slabiky; bylo to na konci slova před pauzou nebo uprostřed slova před souhláskou; v tomto případě tvořily neslabičné členy (į, ų) s předcházející samohláskou dvojhláskové spojení – zavřenou slabiku – a muselo tedy dojít ke změně, např. *laį-ųos > *levъ (monoftongizace)

Změny diftongů:

-         IE *eį > *i: *psl. eį-teį > (j)i-ti

-         *aį, oį > *ě (jať): *laį-ųos > *levъ

-         *aų, oų > *u: *saųsos > *su-chъ

-         *eų > *‘u (měkčí předchozí souhlásku): *pleų - *pľu-tja – staročes. pľuca (plíce); *leųdho – psl. *ľudьje – stsl. людиÜë (lidé); takto vznikla v PSL nová samohláska „u“

-         IE *ū > psl. *y; IE *ŭ > psl. *ъ: stará IE samohláska „u“ se v PSL změnila na „y“ (v případě že „u“ bylo dlouhé) anebo na „ъ“ (v případě že „u“ bylo krátké), např. IE *dhūmos > psl. *dymъ (kouř); IE bŭdh > psl. bъděti (bdít)

 

Ad 4. Vznik nosových samohlásek

 

-         nosové samohlásky ę, ą vznikaly cestou monoftongizace IE tautosylabických (jednoslabičných) spojení (en, em, on, om, an, am) uprostřed slova před samohláskou

-         ę < *en, *em: psl. *svętъ (svatý) < IE *k’ųentos

psl. *pętъ – lit. penktas

-         ą < *an, *am: psl. *ząbъ – lit. žambas

psl. *rąka – lit. ranka

psl. *gąsь (husa) – lat. anser

-         nosovka ę vznikala i v přejatých slovech namísto původního -in-: psl. *cęta < gót. kintus; stsl. *п\нсъ < germ. phenning; stsl. кънрь < psl. *kъnędz°ь < germ. kuning

-         nosovky v PSL zanikly koncem 10. století, kdy byly nahrazeni ústními samohláskami; nosovky se zachovaly jen v polštině, v již vymřelé polabštině (jazyk Polabských Slovanů na Hannoversku) a v některých bulharských a slovinských dialektech; existenci nosovek v pozdní PSL v 10. století dokazují výpůjčky do maďarštiny, např. maď. péntek (pátek) – psl. *pętъkъ; maď. galamb – psl. *galąbъ; Slované přejímali cizojazyčné skupiny (on > ą) jako nosovky, např. psl. *kolęda < lat. calendae

 

Ad 5. Vznik protetických souhlásek

 

-         v souladu s touto tendencí k samohlásce, která tvořila slabiku, se připojovaly tzv. protetické souhlásky – nejčastěji j a v; tyto souhlásky vznikaly na počátku slov a to na styku koncové samohlásky předcházejícího slova a počáteční samohlásky následujícího slova a odstraňovaly tak tzv. hiát (průzev), jenž vznikal spojením dvou heterosylabických samohlásek, a tím usnadnit výslovnost

-         protetické j se pravidelně objevuje před PSL e, ę, ě, ь, např. *psl. jesti (jest) – lat. est – lit. esti; psl. *jęti (zachvátit); psl. jьměti (mít) – lit. imti – staročes. jmieti; psl. jьgъla (jehla); psl. *jesti (jíst) > *jasti – lit. edu – lat. edo

-         protetické c se objevuje pravidelně před PSL *ъ, *y, např. psl. *vydra – lit. ūdra; psl. *vъpiti (volat) – lit. ūpel

-         v jednotlivých slovanských jazycích se protetické souhlásky rozšířily nestejnou měrou; časté jsou ve východní větvi (ukrajinština, ruština, běloruština), zato jen v omezené míře v bulharštině

-         hiát se zachoval jen na morfologickém švu, např. stsl. при|обр\сти, a v přejatých slovech typu Иоанъ, Иорданъ (výpůjčky z řečtiny)

 

Ad 6. Metateze (přesmyk) likvid (r, l) a plnohlasy

 

-         jde taky o zděděné IE souhlásky or, ol, er, el, které tvořily uzavřenou slabiku; tyto dvojhlásky mohly být na počátku slova před souhláskou nebo uvnitř slova, proto se mluví o počátečních skupinách *ort-, *olt-, *ert-, *elt- (tato metateze proběhla ve všech slovanských jazycích) a o skupinách *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- (zde „t“ symbolizuje kteroukoli souhlásku)

-         počáteční skupiny se změnily přesmykem (metatezí) likvidy a samohlásky, např. *ort- > *rot- (psl. *õlkъtь > stsl. локъть – maked. локоть – ukr. лікоть – bělorus. локаць; psl. *õldьji > stsl. лодии – ukr., rus. лодка)

-         u skupin *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- se uzavřené slabiky otevíraly metatezí likvidy trot-, tlot-, tret-, tlet- nebo vsouváním samohlásky za likvidu torot-, tolot-, teret-, telet-

o       v jihoslovanských jazycích a v češtině i slovenštině se tyto původní PSL skupiny metatezí změnily v trat-, tlat-, tret-, tlět-, psl. *gordъ > stsl. градъ (otevřené slabiky) – čes., slov. hrad – bulh., maked. град

o       v západoslovanských jazycích (kromě češtiny a slovenštiny) se tyto skupiny metatezí změnily v trot-, tlot-, tret-, tlet-, psl. *gordъ > pol. gród – hornoluž. hrót – dolnoluž. grod

o       ve východoslovanských jazycích vznikly plnohlasy: psl. *gordъ > rus. город – ukr. город, bělorus. горад [horad]

-         metateze likvid se datuje na přelomu 8./9. stol. n. l. na základě PSL slova korľь, které vzniklo z vlastního jména panovníka Franků Karla Velikého (starohornoněm. Karl, 768-814), a které bylo přejato do jednotlivých slovanských jazyků a prodělalo metatezi likvid či vznik plnohlasých, např. korľь > bulh. крал – čes. král, sloven. kráľ – hornoluž., dolnoluž. kral – pol. król – srb. крал – slovin. kralj – rus., ukr. bělorus. король

 

Ad 7. Změny ve skupinách ьr, ьl, ъr, ъl

 

o       v IE existovaly dvě řady sonorních slabikotvorných souhlásek (značených ° pod písmenkem: měkké ŗ‘, ļ‘, m‘, ņ‘ a tvrdé ŗ, ļ, m, ņ.

o       v období baltoslovanské jednoty v měkké řadě vzniklo krátké ĭ – ĭr, ĭl, ĭm, ĭn – a v tvrdé řadě krátké ŭr, ŭl, ŭm, ŭn

o       v PSL z nich potom z ĭ vznikl měkký jer ь (ьr, ьl, ьm, ьn), z ŭ vznikl tvrdý jer ъ (ъr, ъl, ъm, ъn)

o       tyto skupiny se v PSL vyvíjely tak, že se souhlásky r, l ve shodě se zákonem otevření slabik změnily v slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘: např. raně psl. *vьrchъ > *vŗ‘-chъ (měkký jer po „v“ se krátil, až slabikotvornost přešla na „r“ a jer zanikl)

o       ve STSL se PSL slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘ zachovaly a označovaly se рь, ръ, ль, лъ, jery se zde už nečetly

o       ve slovanských jazycích se tyto PSL sonanty vyvíjely tak, že se tvořily fonetické slabikotvorné sonanty, srov. čes., sloven. vrch – srb., chorv. врх, anebo vznikaly vkladné samohlásky před (řidčeji za) sonantou, srov. čes. hluk, dluh – sloven. dlh – rus. долг; pol. wierzch – rus., ukr. верх;
raně psl. *vьrba > psl. *vŗ’ba > stsl. ttttâðúáà – pol. wierzba – bělorus. вярба – ukr. верба
raně psl. * gъrdlo > psl. *gŗ(d)lo círk. slov. гръло – čes. hrdlo – pol. gardło – rus. горло
raně psl. *vьlkъ > psl. *vļ’kъ > stsl. влькъ – pol. wilk – rus. волк – ukr. вовк
raně psl. *sъlnьce > psl. *sļ’nьce > stsl. слъньце – sloven. slnce/slnko – pol. słońce – rus. солнце – ukr. сонце

 

Rozdíl mezi staroslověnštinou a církevní slovanštinou

-         termínem STSL se označuje nejstarší slovanský spisovný jazyk, přesněji řečeno jazyk kanonických památek bulharsko-makedonského typu, ne mladších než z 11. století, které měly minimum mladších lokálních příměsí

-         termínem církevní slovanština (=bohoslužebná STSL) se označuje staroslověnština, které se užívalo pro potřeby církve v celém středověku, v některých zemích až do novověku (v Rusku až do 18. stol.)

 

Otázka 10: Tendence k měkčení (palatalizaci) hlásek. 3 palatalizace velár

 

-         jde o 3 typy přizpůsobování hlásek:

  1. přizpůsobení předcházející souhlásky následující souhlásce nebo následující souhlásky předcházející souhlásce
  2. přizpůsobení předcházející souhlásky následujícímu „-j“, které pochází z IE neslabikotvorného „ị“
  3. přizpůsobení následující samohlásky předchozí měkké souhlásce

-         v rámci 1. typu přizpůsobování se uskutečnily 3 palatalizace velár

 

  1. palatalizace

-         zadopatrové g, k, ch před ь (pocházejícího z IE ị), ę, e (< IE ě), ě (jať, pocházející z IE ē), i (< IE eị, ī) > č‘, ďž‘ (>ž‘), š‘

-         ve 3.-7. stol. n.l.; vyvolaly ji všechny staré samohlásky 1. řady

-         jedná se o regresivní asimilaci, protože samohlásky působily zpět na souhlásky (g, k, ch)

-         působením 1. palatalizace byl systém slovanských souhlásek rozšířen o nové souhlásky č‘, ďž‘ (>ž‘), š‘, vzniklo tak tvaroslovné a kmenoslovné střídání souhlásek

-         k – c: psl. *vьlkъ (tvrdý jer => nedochází k změně) – *vьlčica (měkká samohláska „i“ => změna), srov. ukr. вовк – вовчиця, pol. wilk – wilczyca, čes. vlk – vlčice, bulh. вълкъ – вълчица

-         g – ž: psl. *rogъ – rože, pol. róg – staropol. roże, ukr. ріг – роже

-         ch – š: psl. *sluchъ – slušati, rus. слух – слушать, sloven. sluch – slušať

-         palatalizace g, k, ch na počátku slova: psl. *čьrnъ < IE *kĭrn; psl. *četyre – litev.: keturi; psl. *čędo (dítě) < starohornoněm. kind; psl. *živъ (živý) – litev. givas; psl. *žьltъ (žlutý) < IE *gilt; psl. *šelmъ < starohornoněm. helm

-         1. palatalizaci podlehly také souhláskové skupiny sk, zg, sch, přičemž:

o       sk > šč (šť): IE *piskēla > psl. *piščala > staročes. piščala > čes. píšťala

o       zg > ždž (žď):

o       sch > š: psl. *ischdъ > stsl. ишьдъ > čes. vyšed (transgresiv)

  1. palatalizace

-         g, k, ch před ě (jať < IE oị, aị); i (< IE oị) > c‘, ďz‘ (z‘), s‘ (š – v západoslovanských jazycích)

-         6.-7. stol. n.l.

-         klesavé diftongy oị, aị se monoftongizovaly, tj. změnily se v jednoduché samohlásky ě, i; tyto přední samohlásky potom působily zpět na předchozí veláru, proto opět došlo k regresivní asimilaci

-         k – c‘: psl. *vьlkъ (sg.) – vьlci (pl.), srov. čes. vlk – vlci, maked. волк – волци

-         g – ďz‘ (z‘): psl. *rogъ – rodze – rozě, čes. roh – roze, ukr. ріг – розі

-         ch – s‘ (š): psl. *mucha – musě (dat. sg.; západoslovansky muše), ukr. муха – мусі, srb., chorv. муха – муси, hornoluž. mucha – muše, pol. mucha – musze

-         palatalizace velár na začátku slova: psl. *cěna – lit. kaina; psl. *cěsarь – gót. kaisar – lat. caesar; psl. *sědъ < IE *choid (šedý)

-         palatalizace diftongických skupin s velárou (kv, gv, hv)  před i, ě (jať) > c’v‘, ďz‘ (z‘) ve východních a jižních slovanských jazycích (v západní větvi se skupiny kv, gv, hv zachovaly), srov.: psl. *květъ > rus. цвет – ukr. цвіт – stsl. цв\тъbulh. цвете – slovin. cvet – pol. kwiat – dolnoluž. květ – sloven. kvet – čes. květ; psl. *gvězda > rus. звезда – sloven. hvezda – pol. gwiazda, hornoluž. hvězda – dolnoluž. gwězda

  1. palatalizace

-         g, k, ch po i (< ī), ь (< ĭ), ę (< ē), ďz‘ (z‘), s‘ (v západoslovanských jazycích š‘)

-         psl. *ovьca < IE * ovĭkā, srov. stind. avikā, pol. owca, stsl. овьца, rus., bulh. овца, ukr. вівця; „k“ se přizpůsobilo měkkému znaku a vzniklo „c“

-         psl. *kъnędzь – germ. *kuningoz, srov. čes. kníže, kněz – pol. książe, ksiądz – stsl. кънзь – rus. князь – srb.,chorv. кнêз

-         psl. *vьsь (všechen) (<*vьchъ), rus., ukr. весь, bělorus. увесь, bulh. все, stsl. вьсь, čes. veškerý, pol. wszelki (všelijaký)

-         psl. *otьcь (otec), psl. *děvica (děvče), psl. *penędzь (peníz; < germ. *phenig)

-         3. palatalizace proběhla asi v 7. stol. n.l. (o jejím stáří se vedou spory)

-         její výsledky jsou totožné s výsledky 2. palatalizace, avšak 3. palatalizace se uskutečnila za jiných podmínek; měkčení velár totiž nastalo v poloze po samohláskách přední řady a po i, ь, ę, nikoli po i a ě (jať)

-         3. palatalizace je progresivní asimilací, narozdíl od dvou předchozích, jež jsou regresivními asimilacemi

-         při 3. palatalizaci se uskutečňuje působení samohlásky v jedné slabice na souhlásku v slabice následující, a jedná se tudíž o heterosylabickou palatalizaci (=palatalizace přes hranici jedné slabiky); 1. i 2. palatalizace byly tautosylabické

-         výsledkem 2. a 3. palatalizace byl vznik nového PSL fonému – afrikáty ďz‘

 

Otázka 11: Palatalizační změny souhlásek před jotací [j]

 

-         přizpůsobování předcházející souhlásky následujícímu IE „j“

-         *sj > š: *sjūti > *sjyti > *šiti, čes. šíti, pol. szyć, buhl. шия, ukr. шити

-         *zj > ž: *mazješi > *mažeši, čes. mažeš, pol. mażesz, ukr. мажеш

-         *kj > č: *mьļkją > *mьļčą, čes. mlčím, pol. milczę, ukr. мовчу

-         *gj > ž: *logjo > *logje > *lože, hornoluž. łožo, rus. ложе

-         *chj > š: *suchja > *suša, čes. souše, slovin. suša, ukr. суша

-         sonory r, l, n se při palatalizaci neměnily na jiné souhlásky, jen se měkčily

-         *rj > r‘: IE *morjo > psl. *mor’e, rus. море

-         *lj > ľ: *poljo > *poľe, rus. поле

-         *nj > n‘:*vonja > *von’a, čes. vůně, sloven. vôňa, rus. bulh. вонь (smrad)

-         ve spojení retnic (b, p, v, m) s jotací se v nejstarším období na místě „j“ nejspíše vytvořilo vždy přechodné, tzv. epentetické (vsuvné) l, které se udrželo v počátečních slabikách (IE *bjudti > stsl. блюсти (dbát na co) – rus. блюсти – srb.,chorv. (stará) блусти);

-         *mj > mľ > m‘:

-         *vj > vľ > v‘:

-         *vj > bľ > b‘:

-         *pj > pľ > p‘:

-         v slabikách uprostřed slova (na morfologickém švu = na hranici 2 morfémů) se epentetické l zachovalo ve východoslovanských jazycích, stsl., slovinštině, srbštině a chorvatštině; v západoslovanských jazycích, v bulharštině a makedonštině bylo odstraněno), např.: stsl. гоублÜ, rus. гублю, ukr. гублю, slovin. zagubljem, ALE bulh. губя, čes. hubím; stsl. трьплÜ, rus., ukr. терплю, ALE: čes. trpím; stsl. zemlÜ (< IE *zemja), rus. земля, srb.,chorv. земля, slovin. zémlja, ALE: pol. ziemia, čes. země, sloven. zem, bulh. земя, maked. земjа

-         IE *dt, *tj: střídnice za tyto indoevropské souhlásky jsou rozdílné; pocházejí z doby, kdy se již slovanské jazyky značně lišily, a tudíž jsou pro ně v různých slovanských jazycích různé střídnice

PSL

Západoslovanské j.

Jihoslovanské j.

Východoslovanské j.

*dj

dz, z

žd, g‘, ďž‘, j

ž

*medja

čes. meze

stsl. межда

rus. межа

 

sloven. medza

mak. мега

ukr. межа

 

pol. miedza

srb., chorv. mèћa [ďž]

bělorus. мяжа

*tj

c

št, k‘, č‘, č

č

*světja (svíce)

čes. svíce

stsl.св\шта

rus. свеча

 

sloven. svieca

bulh.свешт

ukr. свіча

 

pol. świeca

maked. свека

bělorus. свяча

 

-         stejné střídnice jako skupina *tj dala skupina *kj v poloze před předními samohláskami i, ь, např. *noktь – čes., sloven., pol. noc – rus. ночь, ukr. ніч, bělorus. ноч – stsl. ноœ, bulh. нощ [nošť], maked. нок

 

Otázka 12: Praslovanská přehláska

 

-         tendence k palatalizaci způsobila měkčení tvrdých samohlásek po měkkých souhláskách; tento typ přizpůsobování – asimilace, je známý jako praslovanská přehláska, při níž staré zadní samohlásky se po „j“ a měkkých souhláskách (c‘, z‘, s‘) měnily v samohlásky přední

-         této palatalizaci říkáme progresivní asimilace, protože měkké souhlásky působily kupředu na tvrdé souhlásky

-         ъ > ь: *vьlkъ (změna neproběhla), ALE: *krajъ > *krajь, *konjъ > *konjь, *mąžъ > *mąžь

-         ´y (měkčí předchozí souhlásku) > i: *sjyti > *sjiti > *šiti

-         ´o (měkčí předchozí souhlásku) > e: *jogo > *jego, *morjo > *morje > *mor‘e, *poljo > *polje > *poľe

-         přehláskami samohlásek v morfologickém systému praslovanštiny vznikly tzv. tvrdé a měkké typy skloňování

Depalatalizační proces

-         je takový proces, při němž se ě (jať) po j a měkkých souhláskách ž, š, č, vzniklých palatalizací , měnilo v „a“, např. *legēteị > *legěti > *ležěti > *ležati; *krikěti > *kričěti > *kričati

-         v koncovém období existence PSL se v důsledku hláskoslovných změn způsobených tendencí k vzrůstající sonoritě (zvučnosti) a tendencí k palatalizaci (měkčení) hlásek vytvořil PSL fonologický systém, který se znatelně lišil od raně praslovanského; zejména vokalismus se obohatil o nové souhlásky – jery (ь, ъ), které se vytvořily z raně praslovanských krátkých vokálů (ĭ, ŭ), jať ě (\), nosovky ę, ą (malý jus a velký jus ) a samohlásku y (< IE * ī)

-         v oblasti konsonantismu vznikly pak tyto nové souhlásky: c, dz, ž, š, č, r‘, ľ, n‘; krom toho ještě v západoslovanských jazycích měkké labiály (p‘, b‘, m‘, v‘)

-         v koncovém období měla PSL následující konsonantický systém:

labiály (retnice): b, p, v, m

dentály (zubní): t, d, c, dz, s, z, r, l, n

palatály (předopatrové): č, dž, ž, š, ň, ľ, r‘

veláry (zadopatrové): g, k, ch

 

Otázka 13: Přechod samohláskové kvantity v kvalitu

 

-         v IE existoval protiklad samohlásek dlouhých ā, ē, ī, ū, ō a krátkých ă, ĕ, ĭ, ŭ, ŏ

-         tento kvantitativní systém dvojkomponentových protikladů se v PSL nezachoval a zanikl, přičemž krátké samohlásky a jejich dlouhé protějšky se vyvíjely různě

Krátké IE samohlásky se v PSL změnily takto:

-         *ă, ŏ > o: IE *ak‘-vos (ostrý) > lat. ac-ūtus – psl. *os-trъ; IE *ovika (ovce) – lat. ovis – psl. *ovь-ca

-         *ĕ > e: IE *esti (jest) > lat. est – psl. *(j)estь

-         *ĭ > ь: IE *esmi (jsem) > lat. esmi – psl. *(j)esmь; IE *mizdhō > gót. mizdō, psl. *mьzda

-         *ŭ > ъ: IE *budh (bdít) > lit. budeti, psl. *bъděti

-         střídnice za krátké samohlásky byly krátké

Dlouhé IE samohlásky se v PSL změnily takto:

-         *ā, ō > a: IE *mātēr > lat. māter, psl. *mati; IE *gōgh (něco ošklivého) > *psl. gadъ (hod)

-         *ē > ě (jať): IE *vēra > lat. verus > psl. *věra (víra)

-         *ē > a (po ž, š, č, z, g, k, ch): IE *krikēti > psl. *kričati, IE *legēti > psl. *ležati

-         *ē > i (na konci slova s intonací cirkumflexovou – staženou): IE *mātēr > *māte > psl. *mati

-         *ī > i: IE *giụos (živý) > lat. vivus – lit. gyvas – psl. *živъ; IE *līkso (lichý) > psl. *lichъ

-         *ū > y: IE *IE kūlā (kýla) > lit. kūla – psl. *kyla; IE *ūdrā > lit. ūdra – psl. *vydra

-         střídnice za původní dlouhé samohlásky byly dlouhé; po kvalitativních změnách v PSL vznikly samohlásky pouze krátké (o, e, ъ, ь) a samohlásky pouze dlouhé (a, i, ě, y), které již netvořily dvojice rozlišené kvantitativně, tj. přítomností či nepřítomností délky; k dlouhým samohláskám také patřily střídnice za diftongy (ě, i, u) a nosovky (ą, ę).

 

Otázka 14: Praslovanský slovní přízvuk

 

-         ukrajinština zachovala původní starý IE přízvuk (jako baltština); tento přízvuk byl polytónický (melodický), volný, pohyblivý; dnes skoro všechny slovanské jazyky mají monotónický (dynamický) přízvuk; polytónický přízvuk je jen v srbštině, chorvatštině a slovinštině

-         podle místa přízvuku dělíme slovanské jazyky na:

o       se stálým přízvukem na nějaké slabice (v čes., sloven., horní i dolní lužické srbštině – na 1. slabice, v polštině – na předposlední, v makedonštině na 3. slabice od konce)

o       s volným a pohyblivým přízvukem – ostatní slovanské jazyky

 

 

Otázka 15: Společné rysy západoslovanských jazyků

 

-         metateze (přesmyk) skupin tert, telt > tret, tlet, navíc r > ř (šumová hláska; kromě slovenštiny); čes. mléko, břeh – pol. mleko, brzeg

-         zachování skupin *kv-, *gv- na začátku slova před starým jatěm (ě) diftongického původu, např. čes. květ, hvězda – pol. kwiat, gwiazda

-         zachování skupin *tl, *dl, *dn, např. čes. pletl, mýdlo, vadnout – pol. płótł, mydło, więdnąć

-         změna spojení retnic s jotací (*bj, *pj, *vj, *mj) v měkké retnice bez epentetického l, např. čes. země, hrábě – pol. ziemia, grabie

-         skupiny *dj, *tj, *kt se změnily v dz (z), c, např. sloven. svieca, medza, noc – pol. świeca, miedza, noc – čes. svíce, mez, noc

-         souhláska *ch se před ě, i diftongického původu změnila v š, např. čes. moucha, mouše – pol. mucha, musze

-         silný ъ se většinou změnil v e (kromě polabštiny), např. čes. sen – sloven. sen, pol. sen

o       jery v silné a slabé poloze:

§         slabé jery: byly na konci slova (např. rabъ) a ve slabikách, po nichž následovala slabika s plným vokálem (např. pьsati)

§         silné jery: byly v slabikách, po nichž následovala slabika se slabým jerem (např. sъnъ); silný jer se vokalizoval, proměnil se v samohlásku (např. sъnъ  > čes. sen)

o       Havlíkovo pravidlo (Antonín Havlík, 1855-1925) pro češtinu: liché jery bráno od konce slova zanikaly a sudé se vokalizovaly

-         existence zájmen ten, co

-         stálý přízvuk: v češtině, slovenštině, hornolužické srbštině a polabštině na 1. slabice, v polštině a (zčásti) dolnolužické srbštině na slabice předposlední

 

Otázka 16: Společné rysy východoslovanských jazyků

 

-         plnohlasy: za PSL skupiny *tort, *tolt, *tert, *telt se vyvinuly skupiny s dvěma samohláskami, tzv. plnohlasy, např. rus. молоко, берёза, сторона

-         ve skupinách *tl, *dl, *dn zaniklo d,t, např. ukr. шило (šídlo), мило (mýdlo), плів (pletl), в’яне (vadne)

-         zachování epentetického l, např. rus. земля, куплю, ловлю

-         nové střídnice za PSL skupiny *dj, *tj, *ktj, *kti > ž (v ukrajinštině a běloruštině též střídnice ), č, např. rus. сижу, свеча, ukr. сиджу, свіча

-         střídnice za PSL nosovky *ą, *ę > u (у), a/ja (а/я), např. rus. пять, пятий, зуб – ukr. п’ять, п’ятий, зуб

-         na místě PSL silných jerů se ve 12. století vyvinuly střídnice o, e, např. ukr. день (< дънь), сон (< сънъ)

-         změna počátečního vokálu e > o: ukr. озеро, один, олень

-         změna počátečního spojení *gvě-, *kvě- > žvě-, cvě-, např. rus. звезда, цветок, ALE ukr. квітка, bělorus. кветка (vznikly pod vlivem polštiny nebo odrážejí nějakou regionální zvláštnost slovanských dialektů)

-         zachování pohyblivého přízvuku

 

Otázka 17: Společné rysy jihoslovanských jazyků

 

-         PSL souhláskové skupiny *gv, *kv před ě, i diftongického původu se změnily v zv, cv (společný rys s východoslovanskými jazyky), např. slovin. zvezda, cvet – srb. звезда, цвет

-         PSL souhláskové skupiny *dl, *tl, *dn se zjednodušily a změnily > l, n (společný rys s východoslovanskými jazyky), např. bulh. шило (šídlo), плела (pletla)

-         metateze PSL skupin *tort, *tolt, *tert, *telt > *trat, *tlat, *tret, *tlet (společný rys se západoslovanskými jazyky), např. slovin. brada, glos, breza, pleva

-         počáteční *ort-, *olt- se změnily > rat-, lat-, např. bulh. разум, лакет

-         nosovky *ą, *ę > e: maked. месо, slovin. meso

-         protiklad *i - *y zanikl, např. bulh., maked., srb. син

-         měkkost souhlásek se nerozvinula; i, e neměkčí předchozí souhlásku, např. bulh. десет, малина

-         zachování pohyblivého přízvuku (kromě makedonštiny)

Otázka 18: Staroslověnština a Velká Morava. Vznik slovanského písma

-         viz handouty a literaturu

Otázka 19: Památky psané hlaholicí a cyrilicí

-         viz handouty a literaturu

 

Zápočet: 3 palatalizace, vyskloňovat substantivum, vyčasovat sloveso + infinitiv + minulý čas, vyjmenovat památky psané hlaholicí nebo cyrilicí, napsat stsl. číslovky základní a řadové do 20, rozluštit 3 zkratky

 

OBSAH

Otázka 1: Vznik a vývoj slavistiky jako vědního oboru. 1

Otázka 2: Indoevropská jazyková rodina a slovanské jazyky. 2

Otázka 3: Pravlast Indoevropanů. 3

Otázka 4: Jazyky kentumové a satemové. 4

Otázka 5: Baltoslovanská jazyková jednota. Společné rysy. 5

Otázka 6: Nostratické jazykové společenství (NJS) 7

Otázka 7: Balkánský jazykový svaz (BJS) 7

Otázka 8: Charakteristika a periodizace praslovanštiny (PSL). Pravlast Slovanů. 8

Otázka 9: Raně praslovanský vokalismus a konsonantismus. Tendence jejich vývoje. Hláskoslovné změny – zákon otevřených slabik. 9

Otázka 10: Tendence k měkčení (palatalizaci) hlásek. 3 palatalizace velár 14

Otázka 11: Palatalizační změny souhlásek před jotací [j] 15

Otázka 12: Praslovanská přehláska. 16

Otázka 13: Přechod samohláskové kvantity v kvalitu. 17

Otázka 14: Praslovanský slovní přízvuk. 17

Otázka 15: Společné rysy západoslovanských jazyků. 18

Otázka 16: Společné rysy východoslovanských jazyků. 18

Otázka 17: Společné rysy jihoslovanských jazyků. 19

Otázka 18: Staroslověnština a Velká Morava. Vznik slovanského písma. 19

Otázka 19: Památky psané hlaholicí a cyrilicí 19